V posledních letech se obrací pozornost italských bohemistů často k novověkým českým dějinám. Zájem Fondazione Giorgio Cini o středoevropský prostor vyjádřily na přelomu tisíciletí dva kongresy a dva sborníky – první „Italia e Boemia nella cornice del rinascimento europeo“ (A cura di Sante Graciotti, Fondazione Giorgio Cini, Civiltà veneziana studi 49, Firenze Leo S. Olschki 1999), druhý „Baroko v Itálii – baroko v Čechách“ (Setkání osobností, idejí a uměleckých forem, ed. Vilém Herold a Jaroslav Pánek, Praha 2003. Sborník z italsko-českého sympozia, konaného v Praze 19.–21. dubna 1999). Ve druhém sborníku, rozděleném do šesti oddílů, byly vydány přednášky o hudbě, architektuře, literatuře, filozofii a politickém a kulturním kontextu období baroka z pera českých a italských badatelů a odborníků.

Kromě konferenčních aktivit, které jsou vždy impulzem k tematickému zaměření řady od borníků, se objevují mimořádně hodnotná díla italských bohemistů, kteří se věnují jednotlivým osobnostem.

Obsáhlá monografie italského bohemisty Alessandra Catalana „La Boemia e la riconquista delle coscienze. Ernst Adalbert von Harrach e la Controriforma in Europa centrale (1620–1667) (ed. Storia e letteratura, Roma 2005) je věnována složité době v pobělohorských Čechách, v níž se sváděl zápas o „svědomí“ obyvatel českých zemí. Protagonistou knihy, členěné na 12 kapitol, je pražský arcibiskup a kardinál Arnošt Vojtěch Harrach. Byl představitelem protireformace, či spíše katolické reformy, která byla paralelním procesem k protestantské reformaci. Autor monografie sleduje cesty italské církevní diplomacie, která dotvářela proces Harrachovy rekonstrukce funkční církevní struktury v pobělohorských Čechách, oscilující mezi milánským modelem Karla Boromejského, podporovaným Valeriánem Magnim, a méně tolerantními, avšak realitě více odpovídajícími představami papežského nuncia Caraffy. Catalanovy analýzy naznačují míru závislosti a stupeň suverenity nejvyššího českého preláta, arcibiskupa a později kardinála Arnošta Harracha na císaři a papeži.

Protireformace, jak již bylo řečeno romanistou Václavem Černým, znamenala mimo jiné i akcent na prohloubení kontaktů s Itálií. Byla zřejmě posledním velkým vlivem italského prostředí do střední Evropy, a to v době, kdy již Itálie sama ztrácela roli kulturního a hospodářského předvoje Evropy, kterou hrála ve století renesance. Catalano sleduje proudy a pramínky pronikání italských kulturních modelů do českého prostředí, nejednotného z hlediska konfese i politických cílů a hodnot v době ještě probíhající třicetileté války. Ukazuje, jak spory o způsob protireformace odrážejí dobové duchovní proudy, v nichž si Itálie většinou uhájila svoji koncepci církve nezávislé na světské moci nepodléhající zesilujícímu vlivu jezuitů.

Základní tři síly – panovník, jezuité a arcibiskup – jsou aktéři velké hry o vědomí lidí, do níž čtenáře svým náročným dílem erudovaný autor zavádí. V pozadí dává vystoupit neméně důležitým hráčům, jimiž jsou papežští nunciové, diplomaté, řádoví duchovní v nejvyšších společenských postech či vyšší domácí šlechta. Ti se střetávají v jemném předivu politických vazeb, informačních sítí zabarvených osobními či skupinovými ambicemi, v nichž soupeří odlišné koncepce chápání role církve ve společnosti a její úlohy při vytváření organizačního schématu, v němž se uskutečňovala potridentská katolická reforma či spíše středoevropská protireformace.

Alessandro Catalano se vyrovnává s českým problémem hodnocení baroka, které v mnohém vyjadřovalo politické a nikoliv kulturní chápání této dlouho zatracované epochy českých dějin. Z hlediska vývoje českého státu stavěla se nutně většina domácích vzdělanců na pozice antikatolické.

Catalano, vědom si překážek v objektivním hodnocení barokní doby v Čechách, krédo své historické práce vyjádřil tím, že historie se má opírat o dokumenty, ne o emoce či sentiment, a tedy, že chce „far riaffiorare ciò che la memoria collettiva ha rimorso“, „cancellare molti dei miti“. Reaguje též na nedávné proměny historického jazyka v Čechách, který umožňuje s odstupem nové chápání „doby temna“.

Nová reflexe baroka v českých zemích je jistě také výrazem současného „boje o vědomí“, protože jí se posunuje mýtus Bílé hory spolu s nacionálním modelem českých dějin do nového kontextu bez zakotvení v chtěné a po několik staletí budované tradici. Ve shodě s mladými českými historiky nastavuje Catalano nezaujatě zrcadlo době, v níž bylo vědomí lidí vskutku žádanou komoditou, o níž se ucházela vedoucí vrstva společnosti mnoha způsoby, které měly směřovat k opravdové a hluboké katolické víře.

Základem Catalanovy práce byla především velká badatelská aktivita v římských archivech Congregazione de Propaganda fide, v archivu pražského arcibiskupství a vídeňském rodinném archivu Harrachů. Časté odvolávání se na originální texty umožňuje, aby dobu Harrachovu viděl „nejen z naší, ale především z její vlastní perspektivy“.

Do řešení rekatolizace českých zemí vstupovala nejen papežská diplomacie, ale též vlivy různých katolických frakcí, myšlenkově i koncepčně velmi diferencované, a to Catalanova velmi důkladně práce dokumentuje. Pro arcibiskupa Harracha byl nejpřijatelnější již zmíněný model Karla Boromejského, který zastával nezávislost kléru na světské moci. Harracha představuje Catalano jako preláta schopného prosadit autoritu církve, a to v konkrétní realizaci tridentských závěrů, spočívající jednak ve stabilizaci podřízeného kléru a v hájení zájmů církve před světskou mocí. V této době šlo v českých zemích o restituce církevního majetku a o právní zakotvení duchovenstva v systému politické reprezentace státu jako představitele na zemském sněmu. Model milánského biskupa Karla Boromejského se stal episkopálním vzorem pro biskupy ve střední Evropě. Pro svoji pražskou arcidiecézi si rozhodně zvolil milánský model, i když se mu často nepodařilo jej důsledně prosadit. Odlišnou koncepci organizace církve v českých zemích prosazovali papežští nunciové, kteří velmi podstatným způsobem zasahovali do pravomocí, jejich typickým představitelem byl nuncius Caraffa. Jeho oponentem a zastáncem Harrachovy politiky byl Magni, který při svých pobytech v Římě, jak Catalano na studiu archivních dokumentů přesvědčivě dokázal, působil na kardinály ve prospěch Harrachovy koncepce, protože měl vlastní cesty, jak komunikovat s papežským dvorem samostatně mimo dosah nunciů.

Catalano ukazuje jemné předivo kuriální diplomacie, její aktivity mezi Římem, císařským dvorem a Prahou a zájmy jednotlivých protagonistů, prosazujících různé modely rekatolizace. Napětí mezi jezuity, nuncii, panovníkem a arcibiskupem, který se od roku 1627 honosil kardinálským kloboukem, se odehrávaly v době, kdy byly Čechy obsazeny ještě nekatolickými vojsky. Zdálo se, že se prosadí model Valeriána Magniho, který usiloval o mírnou formu získávání duší katolíků.

Role Italů, kteří obklopovali Harracha, byla pro vývoj vzájemných vztahů velmi důležitá. Díky nim se rozšířila prestiž italštiny a italské kultury v českých zemích do této části Evropy. Harrach se svou „českou cestou rekatolizace“ byl zapomenut, z baroka se v 19. století dostalo pozornosti jen architektuřeči hudbě, dnes se o Harrachovi mluví, jak vtipně poznamenává předmluva, nanejvýš v souvislosti s restitucemi či lyžováním.

V Mussoliniho románu „Kardinálova milenka“, který vyšel v roce 1932 česky, by asi nikdo nepoznal, že kardinál a pražský arcibiskup, byl Harrach. Zapomenutý protagonista českého baroka patřil tehdy do „temna“, přestože hledal vlastní na jezuitech i císaři nezávislé cesty k vytvoření nástrojů na získání vědomí obyvatel českých zemí pro katolickou víru.

Jak bývá u italských bohemistů dobrým zvykem, jsou schopni vidět paralely českých dějin tam, kde nám někdy brání to, že jsme jejich přímými účastníky. Získávání vědomí a kontrola kultury v době protireformace se jeví Catalanovi jako proces obdobný tomu, jakým Češi prošli na počátku 2. poloviny 20. století za normalizace.

Šotolův román o jezuitech představoval skrytou paralelu boje o svědomí za normalizace po roce 1968. (Za touto paralelou je vidět Catalanovu druhou oblast zájmu, jíž je česká literatura, které věnoval neméně pozoruhodnou práci „Praga sul sole rosso“.) Italské „čtení dějin“ z hlediska svobody svědomí je rozhodně zajímavým přínosem k pochopení smyslu vývoje katolické reformy či „protireformace“ v českých zemích.

Promyšlená koncepce knihy a široký kontext vývoje evropského myšlení, bohatý poznámkový aparát s dosud nedostupnými prameny, který doprovází pozoruhodnou monografii, věnovanou klíčovému období přechodu od středověkého křesťanství k novému geografickému uspořádání evropské společnosti v oblasti náboženství a politiky, schopnost znovu číst prameny v jiném světle, činí z Catalanovy práce dílo, o němž můžeme oprávněně věřit, že se jistě v brzké době dočká překladu do češtiny.

Knihovnička osobního tónu

[...]

Z jiného kouta kulturního a vědeckého děni je kniha ALESSANDRA CATALANA Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách (Lidové noviny 2008, přeložil Petr Maťa, 640 stran, 599 kč). Autor je italským bohemistou, dějě pobělohorské nepodává jako zápas katolíků s nekatolíky, ale všímá si, jak protireformace vznikala z mocenského boje uvnitř katolického tábora. Hlavními hráči byli – římská kurie, vídeňský dvůr, pražské arcibiskupství, jezuitský řád a česká šlechta. Je to pozoruhodná kniha, ve které ožívají staré intriky a osobní profily lidí, kteří si doopravdy něco mysleli a rekatolizaci promýšleli každý z jiných pozic a pohnutek. Vědecké dílo psané s ohledem na čtenáře, ne ale podbízivě, se místy čte jako detektivka.

[...]

Více než sto let (a sice od Kráslovy oslavné monografie z roku 1886) zůstávala osobnost pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu, zcela stranou biografického zájmu historiků, a to přesto, že byl klíčovou postavou procesů, jež formovaly český, resp. středoevropský prostor v prvních dvou třetinách 17. století. Důvodů dlouhého nezájmu je jistě několik, mnohé z nich zmiňuje sám autor v úvodu knihy. Zapomnění na Harrachy představuje v argumentaci autora součást kritického soudu, jejž vynesla domácí historiografie o 17. století. Přidejme k jeho argumentům ještě některé — jednak dlouhodobě nízkou pozornost, již domácí historiografie věnuje církevní aristokracii (na rozdíl od světské), jednak náročnost pramenného výzkumu, danou nejen jejich množstvím a teritoriálním rozptylem, ale také jazykovými předpoklady. Četné studie publikované italským bohemistou Alessandrem Catalanem o Harrachovi a zejména o jeho "Tagzettel" (denních lístcích) dávají tušit, proč nazval při jiné příležitosti autor recenzované monografie svého hlavního hrdinu nepřímo grafomanem. Catalanovy studie, vycházející v posledních zhruba deseti letech v německých, českých a italských sbornících a periodikách, sledovali historikové v očekávání, že náročný pramenný výzkum povede ke zcela novému pohledu na české dějiny 17. století. Svědčí o tom i skutečnost, že překlad italského originálu (Řím 2005) byl českému čtenáři zprostředkován Nakladatelstvím Lidové noviny v nezvykle krátké době.

Zápas o svědomí ovšem není jen biografií. Přes počáteční kapitoly, věnované rodovému zakotvení a počátku kariéry, se autor rychle přesunuje (ve chvíli, kdy se Harrach stává pražským arcibiskupem) k obecnějším tématům, spojeným s náboženským vývojem v Čechách před a po Bílé hoře. Skrze osobnost Harracha sleduje Catalano klíčové procesy spojené s protireformací v Čechách, které formovaly českou pobělohorskou společnost a měly pro ni dlouhodobý dosah. Monografie zásadním způsobem nabourává široce rozšířenou představu o jednotné frontě katolického tábora v pobělohorských Čechách a prostřednictvím detailního chronologického líčení událostí vymezených Harrachovým episkopátem (1622—1667) sleduje spory uvnitř katolické fronty mezi jednotlivými institucemi, které řídily katolickou reformu: mezi římskou kurií, vídeňským dvorem, církevní a světskou elitou v Čechách a církevními řády, zejména jezuity. Klíčovými tématy, jež procházejí celým Harrachovým episkopátem a jež autor pozorně sleduje, jsou představy o projektu rekatolizace Čech a způsobech její realizace, o restituci církevních statků ztracených v husitských válkách a o podobě vzdělávání. Právě plasticky vylíčený prudký a dlouhodobý Harrachův spor s jezuity o charakter univerzity prochází sledovanými desetiletími jako jedna ze stmelujících linií. Podrobný popis neustálého střetávání jednotlivých subjektů a zevrubná konfrontace jejich názorů odhalují motivace aktérů, způsoby jejich argumentace, improvizační charakter řady rozhodnutí, příčiny liknavého postupu reforem, počínající bezzubost církevní moci v konfrontaci s rodící se mocí státní a také kontury nevyhnutelného spojenectví církve a politické moci, jež ústilo ve formování „pevného a soudržného státu“ (s. 379).

Přísná chronologická linie, jíž se Catalano drží, aniž by zpravidla zohlednil kauzální hledisko, a současně přehuštění textu jmény, daty a citacemi (k nim se ještě vrátíme) činí na první pohled text málo originálním a těžko čtenářsky stravitelným. Sám autor zdůvodňuje svůj postup snahou nahradit množství dosud „nekriticky tradovaných frází a mýtů“ novou diachronní rekonstrukcí (s. 16), danou důkladným studiem dosud nevytěžených pramenů. Přijmeme-li (možná po počátečním váhání) Catalanův způsob výkladu českých dějin prvních dvou třetin 17. století, v nichž se odehrál Harrachův episkopát, stojí před námi arcibiskup jako nikoli odosobnělé monstrum účastnící se vrcholné politiky, ale jako živoucí člověk, žijící den za dnem ve spleti politické lobby, intrik, manipulací, afér, pomluv a kompromisů. Minuciózní vhled do písemné konverzace, jenž čtenáři Catalano díky detailní parafrázi nebo rovnou citaci z pramenů umožňuje, ukazuje nepřehledné peripetie při vyjednávání složitých otázek protireformace téměř "hodinu po hodině". Přidanou hodnotou takového postupu je plastický pohled do zákulisí komunikace politických raně novověkých elit — Catalano jej sice neanalyzuje a nečiní předmětem své interpretace, nicméně jej velmi detailně prezentuje.

Hojné prošpikování vlastního textu pasážemi z dobových pramenů nebývá v moderní české historiografii právě běžné. Nechat promlouvat aktéry událostí v první osobě prostřednictvím častých, a zejména dlouhých citací (v extrémních případech až dvě strany, s. 90—91) dokonce bývá nestory vědy považováno za začátečnické pochybení, jehož by se měl historik-profesionál vyvarovat. Čtenář takto konstruovaného textu je nucen vyrovnávat se opakovaně s dobovým jazykovým kódem (a to přesto, že je odlehčen — jako zde — moderním překladem), jehož odlišná strukturace může být na překážku plynulosti četby a jeho nezvládnutí může mít za následek ztrátu výkladové nitě. Catalanova kniha nicméně prokazuje, že i sebedelší citlivé citace pramenů mohou být vysoce funkční a přispět v konečném důsledku k dosažení větší plasticity popisovaných dějů, a především k hlubšímu porozumění motivacím a způsobu myšlení jejich aktérů. Preferovaný způsob výkladu patrně souvisí s dalším významným postulátem — novým návratem k pramenům, k němuž se Catalano hlásí (s. 16) a jehož efektivitu již několik let prokazuje, včetně monumentálního projektu — právě připravované rozsáhlé edice Harrachových deníků (Tagzettel), na níž se podílí s Katrin Kellerovou.

Nebývá obvyklé v recenzi hovořit o práci překladatele; jeho podíl je buď zcela opomenut, nebo kritizován za věcné a terminologické chyby a nepřesnosti, jež unikly oku redakčního týmu a jež plynou z malé odborné znalosti problematiky, o níž kniha pojednává. V případě českého překladu Catalanova Zápasu o svědomí jsme svědky šťastného setkání autora a překladatele. Petr Maťa, sám se badatelsky zabývající týmž obdobím, dokázal bravurně skloubit předpoklady jazykové a profesní.

Catalanova monografie se nepochybně zařadí mezi klíčové práce věnované českým pobělohorským dějinám. Autor, nezatížený domácím problematickým historiografickým kontextem, v němž se česká společnost od 19. století vyrovnávala s tzv. traumatickým obdobím českých dějin, dokázal inovativně a pregnantně formulovat zcela nový obraz kardinálovy osobnosti a složitých zápasů mezi "spojenci", tj. církevními a světskými reprezentanty katolického tábora po bitvě na Bílé hoře.

http://dejiny.nln.cz/archiv/2008/112008-44.html

Před nedávnem vyšla obsáhlá kniha (přes 600 stran, z toho 200 poznámkového aparátu!), jež se na dobu české protireformace 17. století dívá hodně odlišně, nežli jsme v Čechách zvyklí.

Tradičně dosud šlo o více či méně popularizační zobrazování postupu rekatolizace a jejích dopadů zejména na intelektuálně aktivní vrstvy šlechty a měšťanstva. Doposud jsme byli v naprosté většině krmeni klasickým obrozeneckým přístupem, který má svůj původ kdesi na počátku českého národního obrození (u exjesuity a prvého moderního českého učence, abbé Josefa Dobrovského), byl pak převzat prof. Masarykem do jeho politické koncepce a nakonec i propagandistickým aparátem gottwaldovského režimu konce 40. a v 50. letech 20. století. Jde o přístup jistě ve své době významný a funkční, jenže ahistorický. Podle něj se hlavní linka “smyslu” českých dějin vine od velkých vrcholně středověkých přemyslovských vladařů k císaři a králi Karlu IV. Lucemburskému a pak již je hlavní linií jednoznačné dějinné progrese husitství, kališnictví a následný renesanční rozkvět učenosti a kultury v zemi “dvojího lidu”, tedy katolíků a různých nekatolických denominací, jež musely po téměř dvě století koexistovat vedle sebe. Protestantství je chápáno jako jednoznačně progresívní a bělohorský vojenský debakl vzbouřených stavů ztotožňovaných s nekatolickou většinou je vykládán jako naprostá národní katastrofa následovaná dobou temna, regrese a nucené rekatolizace. Barokní doba je dobou národního rozkladu, destrukce až na krok od zániku českého etnika. Přitom bývá národ chápán zpravidla zase ahistoricky, tedy tak, jak jej definovalo 19. století: v duchu novodobého nacionálního chápání na bázi jazykové sounáležitosti. Tento ahistorismus umožňuje přehlížet starší pojetí zemského vlastenectví, přežívajícího dlouho zejména ve šlechtickém prostředí, jehož podstatou bylo pozemkové vlastnictví v zemi, v rámci daného státního útvaru a s tím spojené přijetí do tuzemské stavovské společnosti. Přehlíží se pochopitelně i významný vliv jazykově německy orientovaného luteránství v předbělohorských Čechách. Překonáním regresu doby temna bylo až národní obrození a rozkvět moderního národa v průběhu 19. století, poté dovršený vznikem vlastního národního státu.

Proti této převažující tradiční představě o smyslu českých dějin stojí pak vypjatá katolicistní glorifikace baroka a doby rekatolizace jako období kulturního rozkvětu, která je rovněž nekritická, ahistorická a polovičatá, jen s obrácenými znaménky. V dnešní době ústí do takových absurdit, jako je jednostranný obdiv a nekritické glorifikování jesuitů a různé rádoby hluboce kritické, ve skutečnosti však spíše mělce agitační polemické výlevy proti husitství.

Proti těmto tradičním a nehistorickým přístupům volí mladý italský historik - bohemista Alessandro Catalano věcnost a podrobný popis faktů, výklad vede až na jejich základě. Jeho kniha je cenná v tom, že je plastickým vhledem do katolického prostředí, do prostředí plného různých zájmů, kariér a silné rivality mezi duchovními řády, mezi politiky a církevními institucemi, mezi vídeňskou vládou a Svatým stolcem v Římě. Podrobně popisuje půl století trvající soustavné úsilí pražského arcibiskupa a kardinála, původem Rakušáka Arnošta Vojtěcha z Harrachu o uskutečnění vlastní koncepce obnovy katolické církevní organizace v Čechách počínaje založením arcibiskupského semináře, snahou o obnovení vlivu na jesuity zcela ovládnutou pražskou universitu a konče reorganizací církevní správy (zejména zakládání nových biskupství - v Litoměřicích a Hradci Králové, soustavné snahy o obnovu kvalitně zabezpečené a fungující sítě farností - po období reformace, jež tuto síť zanechalo v naprostých troskách). Je zajímavé sledovat, kolik úsilí stál Harracha každý malý pokrok, kolik z jeho záměrů zůstalo neuskutečněno nebo provedeno jen v zárodečném stavu, kolik složitých jednání se světskou mocí včetně samotného císaře, kolik tvrdých konfliktů s otci z Tovaryšstva Ježíšova musel absolvovat on i jeho spolupracovníci, vesměs Italové, zejména kapucíni v čele se skvělou a zajímavou, jakkoli politicky kontroverzní osobností Valeriána Magniho, vášnivého polemika proti jesuitům, který došel plného ocenění až v dobách osvícenství. Ale mezi osobnosti z Harrachova nejužšího okruhu patřil i Juan Caramuel z Lobkovic, který byl po určitou dobu - k nespokojenosti tuzemských prelátů - nejbližším kardinálovým spolupracovníkem. Byly dokonce doby, kdy se oba jmenovaní pánové měli důvod obávat římské inkvizice.

V poněkud nepřehledných politických hrátkách těch let a desetiletí vystupují prostřednictvím mnoha dílčích poznatků na povrch dějinné souvislosti a trendy. Podstatou pobělohorského období byl zásadní systémový posun v úloze státu a jeho vztahu k církvi. Obnovené zřízení zemské znamenalo prvý krok na cestě k dovršení absolutistických snah panovnické moci. Tyto snahy se projevily i ve vztahu k církevním institucím a jejich právnímu postavení. Začala výrazně narůstat státní (politická) ingerence do církevních záležitostí a tomu odpovídalo i postupné oslabování Římské kurie a jejího vlivu dovnitř habsburského soustátí. Tady někde se vyvíjejí spolu s prosazením absolutismu prvé předzvěsti novodobé státnosti, novodobého chápaní státní suverenity, prazáklady toho, co je označováno jako osvícenské reformy druhé poloviny 18. století.

Pokud jde o způsoby provádění rekatolizace, byli Harrach a jeho tým stoupenci mírnějšího scénáře, vystupovali proti násilným formám spojeným s drsnou vojenskou asistencí a “vkládáním” vojska do usedlostí zatvrzelých “kacířů”, kde pak bylo ubytováno a živeno tak dlouho, dokud hospodář nezměnil názor a nesouhlasil s konverzí. Byli proti z jednoduchého důvodu: jednak před takovými metodami utíkali poddaní za hranice a tedy se ještě dále prohlubovaly problémy již tak citelného zplundrování a vylidnění země během dlouhotrvajícího válečného konfliktu, ale byli si vědomi i toho, že zejména násilím dosažené konverze mohou být pouze zdánlivé.

Rozhodně nešlo u Harracha ani u jeho spolupracovníků o vyšší stupeň náboženské tolerance k jinověrcům ve srovnání s militantními přístupy jesuitů a některých radikálních představitelů světské moci (Huerta, Marradas). Programem této skupiny bylo pokojné působení dobrým příkladem a vstřícností s důrazem na postupné přesvědčování, přívětivé zacházení a dobrovolnost, ale cíl byl stejný: potlačení a vykořenění “kacířství”. Její snahou bylo důsledně vyjít ze závěrů tridentského koncilu, dotlačit neochotnou světskou moc k jejich akceptaci a provést důslednou “katolickou reformu” v intencích koncilu.

Kniha je nejen cenným vhlédnutím dovnitř protireformačního tábora, ale obsahuje řadu zajímavostí, jako např. přímé kontakty Harracha do římského intelektuálního prostředí včetně osobních kontaktů jeho spolupracovníků s Galileem Galileim a jejich zájem o inkviziční proces. Kapucín Valerián Magni se snažil o získání širší podpory pro tohoto učence a Valdštejnův architekt Giovanni Pieroni se ve 20. letech opakovaně snažil o vytištění Galileova stěžejního díla v Harrachově tiskárně. To se ovšem nepodařilo, ale je doložena přímá korespondence mezi Galileim a Pieronim. Kniha nakonec vyšla až po řadě let v Leidenu (1638). Takových dílčích zajímavostí je v knize dr. Catalana víc.

Je zjevné, že v 17. století šlo o daleko hlubší zápas, než bylo hledání nových vztahů mezi duchovní a světskou mocí. To byla jen součást celkového zápasu mezi tím přežívajícím, tradičním, “starým” v oblasti víry, vědy, ale i politiky či podnikání - s oním “novým”, s předzvěstí a prvními zárodky toho, co lze nazvat moderní společností, jež naplno vzniká v 19. století. Celé 17. století je charakteristické střetáním a prolínáním těchto dvou prvků, což způsobuje zvláštní napětí barokní doby, podivuhodnou dobovou rozpolcenost a rozporuplnost, kterou lze ukázat i na tolik tradičně propagované postavě Jana Amose Komenského. Vedle velkého díla pedagogického a smělých utopických společenských konceptů se tento všestranný duch vážně zabýval ve zralém věku úsilím o sestrojení perpetua mobile, a to za tím účelem, že je pak předvede francouzskému králi, který poté uzná, že právně on, Komenský je bohem vyvoleným nástupcem biblických proroků a svatých otců - a poskytne proto podporu jeho společensko-reformním snahám. Hned vedle mimořádné progresivity vědeckých konceptů bezbřehá naivita vázaná na tradiční východiska. Je ostatně známo, jak Komenský slepě věřil různým proroctvím a velmi pochybným dobovým “prorokům”. Méně je známo, že byl zapřisáhlým geocentrikem, který by rovněž neváhal odsuzovat stoupence Koperníkovy teorie... Přesně tato nejednoznačnost je vlastní celému tomu převratnému století.

Jistý problém lze vidět v názvu knihy: zápas o svědomí. Kniha se podrobněji nezabývá úvahami o reálném dopadu protireformace. Jednou věcí je počet konverzí a odevzdaných zpovědních cedulek, něčím hodně odlišným je ale skutečný přerod náboženského svědomí. Ví se dobře, že pod povrchem celkového formálního pokatoličtění populace se všemi viditelnými atributy existovala nadále nezanedbatelná “podzemní” rezistence nekatolíků prakticky po celých Čechách a Moravě, disponujících spojením do Slezska, Saska a Uher, odkud přicházeli “predikanti” a odkud byla dodávána literatura. Ani sto padesát let protireformace nedokázalo toto vykořenit. Blíže k poznání těchto souvislostí jsou některé soudobé tuzemské publikace (zajímavý počin vidím v některých textech sborníku Ivany Čornejové (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, UK, Praha 2003). Je ovšem pravdou, že dr. Catalano si tento cíl nekladl a věnoval se především výkladu na základě dobových archivních materiálů, jež zpravidla nebývají přímými prameny k takovému zkoumání.

Je trochu zvláštní, že nám italský autor objevuje významné postavy naší národní historie. Má to ovšem svou logiku. Četbou knihy se takřka nic nedozvíme o autorově vlastní názorové orientaci, ale je zřejmé, že se vydal do oblasti, jež je mu jako italskému bohemistovi obzvláště blízká: jde po stopách italsko-českých politických, náboženských a intelektuálních souvislostí. K tomu je kardinál z Harrachu velmi vhodnou ústřední postavou. Byl sice rakouského původu, působil sice v Čechách, ale byl to velký milovník Itálie, který se obklopoval Italy, psal italsky, zamlada studoval v Římě a poté tam opakovaně pobýval a mezi jeho neuskutečněné záměry patřila i snaha natrvalo přesídlit do Říma.

Vedle toho je ale u dr. Catalana cenné, že suverénně ovládá české reálie včetně moderní české literatury. Není náhodou, že svůj výklad začíná obsáhlou citací z vynikajícího románu Jiřího Šotoly “Tovaryšstvo Ježíšovo” z roku 1969, ve kterém autor soustředil řadu autentických dobových reálií 17. století (rakovnická vánoční hra, jesuitské duchovní exercicie), ale vedle toho je román skvělou jinotajnou analýzou destruktivního vlivu totalitní organizace na jednotlivce - svého člena, je mimořádnou studií souvislostí tak příznačných pro dobu normalizace v Čechách po zničení Pražského jara (jež se ukázalo být poslední historickou šancí “reálného socialismu”). Ne nadarmo byl román dvacet let zakázán a vyřazen z veřejných knihoven do “zvláštních fondů”!

Od historiků máme právo očekávat objektivně podaný a interpretovaný podkladový materiál pro pochopení zásadních dějinných otázek. Mezi ně nepochybně patří i to, jak chápat náboženskou pluralitu předbělohorských Čech. Byla to předzvěst budoucnosti nebo jen dočasná nevyhnutelnost, daná rozložením sil po husitských bouřích? Byli evangelíci tolerantnější než katolíci? Zdá se, že nebyli. Stačí podívat se na vládu kalvinistů v Ženevě v bouřlivých dobách reformace 16. století. Je nutno postupně mapovat vývoj náboženské tolerance a intolerance, a to od středověku do 20. století, abychom pochopili její logiku a pouze postupný vývoj od zprvu samozřejmého, posléze mocensky vynucovaného jedinověří ve smyslu principu “koho vláda, toho víra” (cuius Regio eius Religio - zásada přijatá Augšpurským náboženským mírem roku 1555 a opětovně proklamovaná Vestfálským mírem v roce 1648) přes připuštění omezené a kontrolované náboženské tolerance (císař Josef II) až k modernímu chápání náboženství i ateismu jako ryze osobní záležitosti, patřící do sféry nezadatelné svobody každého jednotlivce. K poznání tohoto zajímavého dějinného vývoje přidal Alessandro Catalano významný kamínek do celkové, zdaleka ještě nehotové mozaiky. Díky za to!

Knihu lze vřele doporučit všem, kdo mají hlubší zájem o českou minulost, nespokojují se tradičními schématy jejího výkladu a neodradí je jistá míra suché vědecké “nezáživnosti”, za kterou lze ovšem tušit život sám, tak, jak tehdy šel - ve vší jeho pestrosti a překvapivosti...

Italského historika raně novověkých evropských dějin A. Catalana nemusíme naší odborné veřejnosti představovat. Již řadu let publikuje pozoruhodné práce o dějinách 16.-18. století zaměřené na střední Ev¬ropu a zejména české země. Zařadil se do galerie vynikajících italských bohemistů a je dalším zasvěceným autorem pro objasňování staletí trvají¬cích politických, náboženských a kulturních vztahů Itálie a českých zemí. Publikuje své studie i v českých časopisech a je členem našich vědeckých institucí. Recenzovaná kniha je dosavadním vyvrcholením jeho studia českých a středoevropských dějin a byla poměrně pohotově přeložena (italské vydání je z roku 2005) povolaným tlumočníkem, historikem raně novověkých dějin Petrem Maťou.

„Zápas o svědomí” je moderní biografií Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1598-1667), pražského arcibiskupa v letech 1623-1667 a kardinála od roku 1626. Je to jeden z nejdéle úřadujících pražských arcibiskupů a ob¬razně řečeno antipod Konráda z Vechty. Harrachovým úkolem bylo vrátit arcibiskupství to, co za husitství a reformace ztratilo. Vlastním tématem Catalanovy knihy je nejen biografie tohoto arcibiskupa, nýbrž i zevrubné zkoumání jeho celoživotního zápasu o návrat kacířské arcidiecéze církvi. Je samozřejmé, že psát tuto biografii a sledovat tento hlavní arcibiskupův cíl vyžadovalo (zejména pokud jde o italské publikum) nastínit obraz českých dějin v době kolem stavovského povstání 1618, během třicetileté války a jejích zvratů a tragédii systematického vytlačení „kacířů” ze země. Zkoumání rekatolizace 90 % evangelického obyvatelstva v historickém kontextu je základním strukturálním problémem této monografie.

Seznámíme se zde s životními osudy a názory arcibiskupa a kar¬dinála, s osudy katolické církve i s freskou českých a středoevropských dějin a dodejme s řadou velmi zajímavých úvah o dějinách této doby, zejména o osudovém vztahu státní a církevní moci. Catalano přináší i řadu cenných podnětů k dalšímu badatelskému směřování i k pole¬mikám, doufejme odborným a seriózním. Nezamýšlím zde psát vyčer¬pávající referát, nýbrž upozornit i na širší problémy historiografie této doby. Zasvěcený pohled „zvenčí” na národní dějiny je vždy podnětný, neboť zaměřuje pohled i na to, co ve svých dějinách neradi vidíme. Pro pobělohorskou dobu to platí dvojnásobně. I když, jak Catalano kvituje, poslední generace českých historiků vykonaly velký kus badatelské práce pro osvobození bělohorské doby od národních mýtů a od ideologického a konfesijního prokletí. Nelze ovšem opomíjet fakt, že v této době kon¬fese plnily program politických ideologií.

Pokud se týče hlavního tématu samotného, je výsledek dílem obrov¬ské erudice, podivuhodného proniknutí do českých a středoevropských dějin a mnohaletého studia archivního materiálu. Autor znovu nebo nově prošel zejména archivy rodiny Harrachů, pražského arcibiskupství, papežské kurie (Kongregace de propaganda fide pověřené dozorem nad českou protireformací a budováním církve) a prošel rozsáhlou literaturu. Vítaným badatelským podnětem je i pozornost, kterou Catalano věnuje dobové publicistice provázející spor reformace a protireformace a zejména Valdštejnův pád. Jsme zde u počátků moderní funkce médií, vytváření a ovlivňování „veřejného mínění”.

Bohatá dochovaná osobní korespondence kardinála, jeho nedoceni¬telné deníky i rozvětvená informační síť umožnila autorovi proniknout do snu každého historika politiky a církve, totiž do pozadí a osobních vlivů politických a náboženských rozhodnutí. Je to divotvorný hrnec politiky každé doby, zejména pak doby radikálních změn, kdy se klidný tok dějin změní v nepředvídatelné drama a politika se stane hazardní hrou náhod, fortuny, intrik, spiknutí, vražd a necekaných převratů. Je to doba nejen pro velké státníky, ale také pro kořistníky, chameleóny, šíbry, lobbisty a zájmově spjaté klany, zastoupené ve všech společenských vrstvách a insti¬tucích, schopné pružně reagovat ve svůj prospěch na každou situaci, a také kdykoliv kohokoliv zradit, jak se projevilo právě při Valdštejnově pádu. Právě v těchto „přátelstvích” našel Catalano jeden z nejdůležitějších faktorů politiky 17. století. Zahajuje výklad analýzou mocensko-politické strategie rodových klanů vysoké aristokracie, jejímž cílem je přivést cleny rodu k moci, vlivu a majetku. U Harrachů je klíčovým stratégem rodové politiky přelomu 16.-17. století kardinálův otec Karel z Harrachů (1570-1628) jeden z členů nejmocnějšího zájmového seskupení na habsburském dvoře během událostí, nabízejících kariérní vzestupy i pády. Měl šest synů, uváděl je do služeb dvora, církve a vojska, a projektoval velký vzestup rodu po Bílé hoře v Čechách. Jeho nejvlivnějšímu synovi, kardinálovi, pak připadl nelehký úkol zachránit pro rodinu co se dá po pádu Valdštejna, s nímž byli Harrachove příbuzensky i zájmově spojeni. Objasnění „klanového” faktoru politiky první poloviny 17. století je v této knize příkladné.

Zkoumání „pozadí” politických a církevních faktů přivádí autora k novým pohledům na mnohé události a známé osobnosti. Prokazuje nepopiratelný vliv zpovědníků na rozhodování císaře i knížat, a také na úspěchy i rizika jezuitské politiky a morálky; jsme prostě v době šedých eminencí a poradců a také komisí nahrazujících rozvrácené instituce. Ca¬talano také jasně vysvětluje principy dobové velmi pružné politické teorie. Většinu jednání o osudech církve, moci a náboženství prochází po celou dobu Harrachova episkopátu pozoruhodná postava kapucína Valeriána Magni, osobnosti opravdu středoevropského rozměru, která se pohybuje v Čechách, na Moravě, v Polsku, v Itálii a Římě jako doma a zasahuje jako nepostradatelný poradce téměř do všech důležitých projektů a jednání. Magni je pro kardinála nejdůležitějším poradcem a informátorem a stojí za kardinálovými spory s jezuity. Catalanova práce dává jeho významu jasnější obrysy a evropský rozměr.

Korespondence a deníky jsou nesmírně zajímavé prameny pro pozadí a subjektivní pocity politiků i prelátů. Catalano využil jejich možností do¬konale a v obsáhlých citacích nám ze záplavy písemnosti vybral a předložil názory a pocity skutečně signifikantní. Výborně využil korespondence kar¬dinála s jeho důvěrníky při sledování Valdštejnova pádu. Znovu se ukazuje, že to byl jeden z osudových okamžiků dějin Evropy a autor, i když si zacho¬vává rezervu, se přiklání k prosazujícímu se názoru (Polišenský, Kollman, Balcárek, Forbelský), že vražda velitele císařského vojska a nejmocnějšího muže ve střední Evropě byla dílem španělské diplomacie, Valdštejnových generálů toužících po majetku a vlivu, tlaku skupiny kolem Ferdinanda II. na císařském dvoře a císařova zpovědníka jezuity Lamormaina. Svou roli sehrál v této tragédii i Magni. A po zradách a vraždě je spuštěna připravená publicistická kampaň o zradě, jak se opakuje při mnoha dalších převratech, čistkách a lustracích.

Faktografickým jádrem knihy je ovšem průběh rekonstrukce katolické církve po bělohorské bitvě, Obnoveném zřízení zemském a vestfálském míru. Pro tento proces existuje již množství úředního materiálu, písemností komisí, sněmů, soudů, porad a vizitací, objevují se i statistiky. Catalano ukazuje, že Harrach je neúnavným iniciátorem a aktérem procesu likvidace českého „kacířství” a obnovení či vytvoření fungující církevní organizace ve svém arcibiskupství, a to v duchu představ Karla Boromejského a podle modelu jeho milánské arcidiecéze. Podrobně sledujeme tento nadlidský úkol, jeho peripetie a zvraty během nepřetržité války a válkou a radikální protireformací zdecimované arcidiecéze, kde prostě není ani peněz ani lidí na vytvoření nové církevní struktury a kde se tento úkol setkává s překឬkami na všech stranách. Po celou dobou kardinálova života probíhá „boj o pražskou univerzitu” tj. o její obnovení buď návratem ke karlovskému statutu a majetku, nebo o její předání jezuitskému řádu. Tyto spory a osudy univerzity byly již několikrát zpracovány, ale Catalano je zařazuje do obecné církevní a politické situace a také využívá tohoto motivu pro demonstrování obecného pocitu nutnosti vzdělání v sedmnáctém století, který si uvědomovali jezuité i Komenský. Univerzita je také symptoma-tickým dějištěm mocenských sporů mezi různými silami uvnitř katolické církve a mezi církví a politiky.

Catalano zná a komentuje jeden tradiční nedostatek české historiogra¬fie: že totiž jak ve své linii evangelické a národní, tak v linii katolické nebrala v úvahu neustálé tvrdé konflikty uvnitř církve během protireformace. Katolic¬ká církev se chápala jako jednolitý silový blok proti bloku reformace. Církev je však v této době vším jiným než stmeleným šikem s jednotnou strategií. Střetají a křižují se v ním zájmy jednotlivých papežů, kongregací, duchovních řádů, kardinálů, nunciů i států a pokud jde o metody protireformace, strategie umírněných (k nimž svým způsobem náležel Harrach) a radikálů.

Nejdůležitější překážkou realizace původních arcibiskupových plánů na moderní rekonstrukci pražské církve je ovšem odpor katolických „po¬litiků”. Tímto pojmem Catalano chápe světskou část politické třídy, a její ohniska: panovnický dvůr, zemské úřady a sněmy a světskou část aristokra¬cie. Předmětem sporů je zejména financování katolické rekonkvisty českých zemí. Politikové všech stupňů odmítli restituci církevního majetku podle jeho stavu před „kacířskou” epochou, tedy v době Karla IV. Tyto názory se po Bílé hoře ojediněle objevují, a nároky na církevní majetek v nich dosahují až dvou třetiny pozemkového vlastnictví. Tento požadavek církev brzy opustila, protože církevní statky byly formou panovníkových donací a zástav vesměs v rukou nyní již katolické aristokracie. Ale i o podíl na solní dani, který nakonec měl být řešením financování církve, se vedly opakovaně spory s permanentně prázdnou a insolventní královskou komorou.

Do chaosu a labyrintu dílčích zájmů však přece jen vnáší určitou lo¬giku konflikt církve s modernizujícím se absolutistickým a centralistickým státem. Catalanova kniha je také vynikajícím pojednáním o tomto obecném konfliktu v době kardinála Harracha, kdy se tento problém vyjevuje v plné síle a kdy se církev dostává do schizofrenního rozporu mezi službou státní moci, na níž je závislá, a tím i ztrátou své tradiční autonomie. Je to fatální proces, který vrhá světlo na mnoho politických a náboženských problémů moderní doby a je dosud aktuální.

Jaký je Catalanův kardinál a arcibiskup Harrach? Bez určitých sympatií nelze psát biografii žádné osobnosti, pokud se nevymyká civilizačním nor¬mám. Catalano se snaží vylíčit kardinála a jeho činnost pravdivě a objektivně v parametrech struktury institucí, myšlení a mentality společnosti 17. století. Kardinál byl nepochybně, jak se shodují současníci, člověk velmi nadaný a pracovitý, který šel houževnatě za svým cílem přes všechny překážky a katastrofy své doby s vědomím svého poslání i jeho rizik. Studijní pobyt v Římě na Collegiu Germanicu, nesmírně významném učilišti pro Německo, a římské styky, ho trvale spojily s italskou a římskou kulturou. Psal své listy a deníky italsky a obklopoval se italskými rádci a korespondenty. Jeho ambice směřovaly do nejvyšších církevních míst a poměrně záhy dosáhl na kardinálský klobouk. Zúčastnil se několika papežských konkláve jako císařův zástupce. Catalano mimochodem ukazuje, jak málo byla tato kon¬kláve uzavřená a jak silně i do volby papežů zasahovaly světské vlivy. Svou roli českého arcibiskupa a obnovitele katolické církve pokládal Harrach za nejvýznamnější a posvátný životní úkol. Catalano se nemusel tak naléha¬vě věnovat otázce, který směr protirefomace byl z hlediska české otázky „pokrokovější” a pro Cechy prospěšnější. Tato kritéria vlastně do dějin 17. století nepatří. Autor představuje kardinála jako nejvyššího hodnostáře české církve a jako clena a posléze i hlavu svého rodu. Jeho domovem je církev a Evropa a jeho duchovní vlastí je Itálie. Vlivem válečných událostí nepobýval celá léta ve své arcidiecézi. Všech svých cílů nemohl dosáh¬nout, protože v jeho době dosažitelné nebyly. Nakonec je realizovaly stát a vrchnosti. Tato práce implicitně ukazuje, že nejvíce byli na dokončení protireformace za každou cenu zainteresováni „čeští aristokraté” a také ji důsledně provedli. S národem to ještě nemělo nic společného. Nicméně je zde Balbínův okruh, tvrdý oříšek pro každou interpretaci.

Mohli bychom donekonečna uvažovat o podnětech této knihy pro české dějepisectví, k němuž již Catalano patří. Obraz pobělohorské doby zůstává stále neuralgickým bodem českého historického myšlení i vědomí a je nutno říci, že v obecném povědomí je akademická historiografie to poslední, co tento obraz vytváří a mění. Mediální vulgarizace a instrumen-talizace pobělohorské doby a permanentní spory o její „hodnocení” a místo v „paměti” budou trvat i nadále. Nelze také popírat, že se pobělohorské situace v českých dějinách nepřestaly v moderní době opakovat a znovu a znovu tuto dobu aktualizují. Vedle intenzivního bádání o pobělohorské době a baroku probíhá dnes v historiografii určitá vlna konzervativního „přehodnocení dějin”, snaha obrátit starší výklady naruby a vracet se k předosvícenskému a předliberálnímu stádiu myšlení. Catalanova kniha k této tendenci svou věcností a objektivností nepatří.

Pokud bych měl výhrady, týkaly by se spíše Catalanovy „fresky” českých dějin než jeho hlavního tématu. Kniha je psána oprávněně a lo¬gicky v perspektivě pohledu „shora”. Autor sleduje mocenskou hru kolem protireformace přirozeně optikou svých pramenů a velkých aktérů. Ma¬teriální cíle této hry nijak nezastírá, ale do pozadí ustupuje fakt, kterému česká historiografie vždy věnovala a musela věnovat pozornost: pohled na tuto dobu „zdola”, optikou obětí protireformace, zejména lidových vrstev. Tím z fresky mizí i masový odpor proti tvrdým metodám protireformace, kterého se sami politikové a pragmatikové „nahoře” obávali a který měl mnoho podob. Pohled zdola vrhá na „reformu katolické církve” respektive „protireformaci” (je příznačné a pochopitelné že autor i překladatel obou termínů používají) poněkud jiné světlo. Katolická církev nakonec svou bitvu o obnovení církevní organizace, o monopol nad vzděláním, o rituály a povahu kultury vyhrála, ale nezvítězila v zápase svědomí. Tvrdé metody protireformace nevykořenily sektářství a pověrčivost, a sama moc se nikdy obav z českého kacířství nezbavila. U dvora i v obecném povědomí 17. a 18. století zůstávali Čechové nenapravitelnými rebely, i když důvody rebelií již nebyly kacířské. Mýtus temna a třísetletého jha žil z historické reminiscence, která měla ovšem svůj reálný základ.

Nechci uzavírat tyto poznámky obligátní chválou s některými výhra¬dami. Snad se mi podařilo poukázat na to, že jde o nesmírně významnou knihu, která úspěšně řeší svůj hlavní problém, zápas o pobělohorskou „reformu” církve, to jest budování katolické sítě institucí a jejich obsazení kvalifikovaným kněžstvem. To byl v daných historických poměrech nespor¬ně úkol podstatný a hodný úcty, pokud byl veden civilizovanými prostředky. Jiná cesta zde prostě nebyla. Nikdo, kdo se chce pokoušet bádat o českých dějinách 17. století se bez zřetele k této cenné knize vynikajícího italského historika a bohemisty nemůže obejít.

Po prvním prolistování knihou, která je přeplněna tisícovkami dílčích, pra¬menně pečlivě podložených údajů seřazených v přísně chronologickém pořádku, jako bychom stáli před budovou z počátku 20. století trčící upro¬střed novodobé zástavby nebo před monografií po mnoha letech vytáhnutou z hlouby archivních kartonů. Ale to je jen první pohled, Catalanovo dílo je da¬leko promyšlenější a ucelenější, než se snad po prvním prolistování zdá. Máme před sebou fascinující svědectví o zápasu světské a církevní moci v pobělohor¬ských Čechách, úžasnou sondu do politického myšlení a do politické strategie 20.-60. let sedmnáctého století, jedinečný vhled do bojů uvnitř katolického tá¬bora o pražskou univerzitu a kněžský seminář, pozoruhodně napsanou studii o kontaktech mezi papežem, římskými církevními úřady a jedním ze zaalp¬ských arcibiskupství. Brzy zjistíme, že onen zdánlivě starý, přeplněný dům je ve skutečnosti moderní novostavba, která vědomě vychází z tradic oboru – a úrovní či obeznámeností v mnohém převyšuje okolní novodobé stavby. Mozaika Catalanem posbíraných a interpretovaných faktů nás rychle a pře¬svědčivě přivádí do světa dobové církevní politiky, v průběhu více než čtyřiceti let můžeme pozorovat proměny názorů, politických strategií, motivací jednání, způsobů argumentace, ale i nejrůznějších forem intrik. Mnohé se dozvíme o po¬litickém myšlení české šlechty a duchovenstva, o finančních otázkách spjatých s rekatolizací Čech, o vztazích pražských papežských nunciů a arcibiskupa, o řevnivosti a protikladnosti názorů mezi arcibiskupstvím a pražskými jezu¬ity, ale nejzřetelněji jsou z knihy patrné střety mezi arcibiskupstvím a císař¬skou mocí, konflikty, které jasně dokládají postupné omezování moci církve. Význam těchto procesů není omezen jen na české dějiny poloviny 17. století, neúspěchy stále bezmocnějšího arcibiskupa jsou čtenáři předkládány jako in¬dikátor „pro pochopení procesů, které vedly k vytvoření moderních národních států”.

Catalano vychází z velice široké pramenné základny. Jedním ze základů práce jsou tzv. Harrachovy deníky (autor je společně s Karin Kellerovou připra¬vuje v současné době k vydání), další Harrachovy archiválie uložené v rodin¬ném archivu ve Vídni, materiály několika římských archivů (především archiv Kongregace pro šíření víry) a několika českých archivů (vedle Archivu praž¬ského arcibiskupství uloženého v Národním archivu též některé rodinné ar¬chivy, například slavatovský uložený v pracovišti Státního oblastního archivu v Jindřichově Hradci). Práce je pro českého čtenáře pozoruhodná mj. i proto, že jejím autorem je italský bohemista a že byla původně napsána zejména pro italské a italsky mluvící zájemce o středoevropské dějiny (poprvé vyšla italsky v Římě roku 2005, do češtiny ji přeložil český historik Petr Maťa). Poněkud uza¬vřené české kotlině vždy prospíval pohled na její problémy zvenčí, zejména co se týče stereotypů ve vnímání české historie. Catalano je k výsledkům české historiografie velmi kritický, i když upozorňuje na mnohé dílčí výsledky, zvláště v produkci uplynulých několika let. Některé z Catalanových poznámek jsou zá¬roveň výzvou pro nastupující generace českých historiků, kupříkladu jeho pod¬nět ke zpracování dějin českého místodržitelství. Autorova znalost italských pramenů pak přináší neocenitelné poznatky nejen k italským Harrachovým kontaktům, ale i k dobovým italským pohledům na českou politickou situaci (např. relace benátského vyslance z roku 1657).

Catalano mnohdy nechává promlouvat prameny samotné, z dopisů či z de¬níků vybírá četné citáty, někdy i poměrně rozsáhlé, aby si čtenář sám mohl vy¬tvořit vlastní názor, byl více vtažen do problému, uvědomil si neřešitelnost situace, proměny konstelace sil apod. Tato detailní práce s prameny však může mít svá úskalí; v knize je zmíněno mnoho dílčích kauz, které nejsou (a mnohdy vzhledem ke složité genezi ani nemohou být) vždy patřičně zasazeny do širšího rámce dobových souvislostí. I zasvěcený čtenář může mít chvílemi problémy orientovat se v textu a plně chápat mnohdy minimálně komentovaný úryvek z dopisu či z relace. Harrach je v práci představen jako politik, diplomat a pří¬slušník šlechtického rodu. Takřka nic tu nenajdeme o jeho duchovním životě, který je z pramenů samozřejmě daleko obtížněji poznatelný. Píše-li Harrach na¬příklad o Václavu Eusebiovi z Lobkovic jako o příliš nábožensky vlažném, než aby s ním úzce politicky spolupracoval, postrádáme na takovém místě sondu či poznámku o oněch Harrachových limitech duchovní přijatelnosti pro jeho případné spojence.

Za největší problém české verze Catalanovy knihy považuji první část ná¬zvu díla: Zápas o svědomí. Kniha se totiž praktickými dopady protireformace takřka nezabývá a minimálně reflektuje i otázky svědomí arcibiskupa nebo cí¬saře či morální přijatelnosti jejich rozhodování v dobovém pohledu. Snad měl takto zvolený název přilákat českého zájemce o přesvědčovací metody pobělo¬horských misionářů či o širší etický rozměr celé rekatolizační akce. Takový čte¬nář si pak ovšem buď musel zvyknout na náročný způsob Catalanova výkladu a smířit se s tím, že si koupil knihu o politickém zákulisí protireformace, nikoli o proměnách duchovního života předků, nebo knihu brzy odložil do hlouby knihovny.

Z pohledu dějin české literatury pozoruhodná Catalanova studie nepřímo naznačuje, že bez dobré znalosti politických a náboženských souvislostí může interpretace literárních děl 17. století snadno sklouznout k určité povrchnosti či k nepochopením. Zejména je nezbytné v dané chvíli vytěžit z literárněhistorického hlediska Archiv pražského arcibiskupství a některé řádové fondy a navázat tak na stařičké, ale stále nepřekonané studie Antonína Podlahy (ale i třeba na recenzovanou Catalanovu práci).

Catalano se bohužel dobové bohemikální literatuře věnuje jen zcela okra¬jově, určitou míru pozornosti soustředil pouze na pamflety (zejména proti-jezuitské), úzce související s analyzovanými spory. V práci můžeme zřetelně pozorovat disproporci mezi akcentem na problematiku věnovanou univerzitě a semináři či na snahu o založení nových biskupství na straně jedné - a vzni¬kem arcibiskupské tiskárny a cenzurních otázek na straně druhé. Cenzura na¬konec získala zejména v souvislosti s jezuitskou tiskárnou alespoň ucelený, i když velmi stručný výklad (na s. 341-344), činnost arcibiskupské tiskárny je v textu zcela marginalizována.

Dobové tisky bohužel ve studii nenalézají prostor ani v občasných zmínkách o působení misionářů. Přitom je zjevné, že právě tištěné knihy měly vedle pří¬mého působení duchovních zásadní vliv na proměnu náboženské tváře Čech už v době války (například Rozdražewského Rozbroj o kalich z roku 1626, ano¬nymní Píte z toho všichni z roku 1642 a řada další prací), jiné tisky vypovídají o konkrétních formách pobělohorských misií, další nás vedou do světa dispu¬tací a nejčastějších teologických a pseudoteologických námitek, s nimiž mu¬seli katoličtí misionáři nejčastěji polemizovat.

Catalanova kniha se za půl roku od svého českého vydání stala plným právem doporučenou četbou ke studiu raněnovověkých dějin na katedrách historie několika českých univerzit. Přestože se autor dobovou literaturou za¬bývá jen okrajově, je zřejmé a nesporné, že přináší řadu podnětů, které může se značným prospěchem využít i literární historie.

V italském originále, který vyšel v Římě v roce 2005, se kniha jmenuje La Boemia e la riconquista delle coscienze. Ernst Adalbert Harrach e la Controriforma in Europa Centrale (1620–1667). Překlad pořízený pohotově blízkým autorovým přítelem Petrem Maťou akcentuje na prvním místě v titulu „zápas o svědomí". Tomuto mírnému posunu nelze upřít oprávnění – je nepochybné, že Arnošt Vojtěch Harrach své působení na pražském arcibiskupském stolci skutečně chápal jako zápas o svědomí – pojímané zde jako návrat země zasažené po dlouhá desetiletí herezí do lůna římské církve a posílení katolického pravověří jako takového, které by nemělo ulpívat jen na povrchu, ale proniknout skutečně do svědomí všech obyvatel (skutečné „získání duši"). V neposlední řadě to byl i zápas o svědomí samotného protagonisty, jenž si vytkl důslednou rekatolizaci své arcidíecéze za životní program, který se snažil svědomitě naplňovat.

Zdeněk Hojda ve své řeči při uvedení Catalanova rozsáhlého díla na český trh na sklonku června 2008 konstatoval, že autor by se jistě velmi bránil tomu, aby byl zdůrazňován jeho zajímavý „nadhled" nad problematikou, onen „pohled zvenčí", který se často připomíná v souvislosti se zahraničními tvůrci, kteří se obírají tématy spjatými s českými dějinami. Bezpochyby měl pravdu – podobných výroků se totiž zhusta užívá pro zastření nepříliš velkého pochopení pro historickou situaci ve sledované zemi (zároveň také lichotivé přitakání, že se někdo z ciziny vůbec zabývá, českou historií), ale to rozhodně není Catalanův případ. České otázky zkoumá nejen na podkladě důvěrné znalosti odborné literatury a dobových pramenů, ale současně se neméně dobře orientuje i v záležitostech celé střední Evropy (k čemuž se hlásí i originální italský název pozoruhodné knihy). Co víc – Alessandro Catalano se nezabývá pouze dějinami středoevropského raného novověku, ale zná i soudobou českou mentalitu nejen z četby vědeckých prací a diskusí s českými historiky, ale poznává ji i jako ceněný překladatel současné beletrie. Obrovská autorova erudice a pečlivost především při práci s prameny je jasně patrná z obsáhlého poznámkového aparátu, který tvoří více než 30 % celkového rozsahu. Nezdráhám se říci, že poznámkový aparát de facto tvoří druhý, paralelní a stejně významný text.

Úvodem Catalano stručně shrnuje starší názory na první etapu pobělohorské rekatolizace (přiznávám, že se mi velmi líbí, že začíná obšírným citátem ze Šotolova Tovaryšstva Ježíšova). Nemyslím jen, že je zcela přesné tvrzení. „Rozsudek vynesený nad 17. stoletím ve století devatenáctém a v době tzv. první republiky byl pak zesílen během čtyřiceti let komunistické éry."¹ Už 19. věk vlastně navazoval na předchozí negativní osvícenské soudy. Pravdou naopak je, že za éry socialistického Československa zůstaly pro české badatele uzavřeny zahraniční archivy, což všichni, kdo se zabývali širšími tématy, nutně pociťovali jako velikou diskriminaci. Mluvím teď i z osobní zkušenosti – k prvnímu čtení Ca–talanovy knihy jsem přistupovala nejen s dychtivostí, ale také se značnými obavami. Když jsem před léty zpracovávala dějiny sporu kardinála Harracha s jezuity o pražskou univerzitu,² měla jsem k dispozici právě jen zdejší prameny, sporé kopie z harrachovského archivu a studii K. Spiegelové³ o tomtéž námětu. Nyní jsem se děsila, že moje práce bude naprosto antikvována a zpochybněna – naštěstí pro mne zůstaly alespoň kontury zachovány a nová harrachovská monografie přinesla do této problematiky pochopitelně mnohem hlubší vhled (byť převážně nahlížený očima arcibiskupa a jeho okruhu).

Ačkoliv jsem výše konstatovala, že není třeba vyzdvihovat Catalanův odstup a „nadhled", přece jen tento Ital, nyní zakořeněný i ve střední Evropě, snáze přistupuje k výkladu záležitostí, které jsou u nás stále do značné míry pociťovány jako ožehavé. Možná, že tu ale hovořím pouze za starší generaci, protože ta mladší už se částečně dokázala od starších traumat osvobodit.⁴ Catalano bez problémů užívá termínu „protireformace" ve smyslu „sebeprosazení církve v zápase proti protestantství",⁵ aniž by musel mít stále na paměti, že právě jen tento název jako závazný pro dané období prosazoval minulý režim. Ostatně i u nás už může nyní platit citát, který Catalano připomíná z díla Johna Bossyho: „Intelektuální ovzduší ve vztahu k těmto otázkám se dnes zdá být klidnější nežli dříve, což nám dává větší šanci říci něco zajímavého."⁶

Autor staví před čtenáře barvitý portrét života a díla svého protagonisty. Začíná u nástinu rodových peripetií, aby pak představil života běh svého hrdiny v mládí a na studiích. Arnoštu Vojtěchovi se dostalo v katolických kruzích toho nejlepšího vzdělání – studia inferiora navštěvoval u jezuitů ve Vídni, Českém Krumlově a Jindřichově Hradci, pak pokračoval na římském Collegiu Germanicu a Collegiu Romanu, kde obhájil filozofické teze. Už během studií se snažil sám, i za přispění svého otce, o protekci mocných duchovního světa ve snaze kariérně se prosadit. To se mu skutečně podařilo a v roce 1622 po smrti arcibiskupa Lohelia se stal ve věku dvaceti čtyř let pražským metropolitou. Záhy se mělo ukázat, že ohrožovaná katolická církev bude mít v tomto mladíkovi více než zdatného zástupce. Úkoly, které před ním stály, rozhodně nebyly malé: obnova katolické církevní správy na všech úrovních, obecná důsledná rekatolizace a výuka kněžského dorostu. Nic z toho nebylo jednoduché – církevní správu na nižších úrovních se dlouho nedařilo zcela posílit (navzdory vzniku dvou nových biskupství a aktivizaci vikariátů) a až hluboko do druhé poloviny 17. století suplovaly její roli řády, celozemská rekatolizace zůstávala spíš zbožným přáním a ani se studiem i příštích kněží to neměl mít mladý arcibiskup, záhy také kardinál svaté církve římské, jednoduché. Na neustálé potíže narážel také vždy, když chtěl důsledně ve své arcidiecézi prosazovat principy tridentského koncilu.

Značnou pozornost věnuje Catalano Harrachovu angažmá v reformování pedagogických institucí. Snad všem, kdo ve dvacátých letech 17. století koncipovali projekty rekatolizační akce v českém království bylo jasné, že školství je oblastí, která skýtá při postupu rekatolizace trvalý efekt. Na tom se skutečně shodli všichni – otázkou zůstávalo, komu má být výuka a výchova mladých lidí a příštích kněží svěřena. Když Harrach počal uplatňovat nárok na starobylé kancléřské pravomoci na renovované pražské univerzitě, narazil na závažné problémy a střetl se s jezuity, bez potíží se neobešlo ani jeho založení biskupského semináře. Všechny spory provázela řada jednání, stovky popsaných stránek polemických elaborátů. Tovaryšstvo Ježíšovo nejen že znemožňovalo Harrachovo kancléřské působení na alma mater Pragensis, ale vměšovalo se i do jeho vlastního biskupského semináře, na nějž už jezuité neměli vůbec žádná práva. Harrach si často stěžoval do Říma na „trny, potíže a soužení", které v Praze stíhají jeho úřad, který je poznamenán „mnohými těžkými urážkami a kyselostmi".⁷

Ani vlastní existence biskupského semináře, tak potřebného pro výchovu kněžského dorostu, se neobešla bez potíží. Jeho zdárnému rozvoji nebránily jenom vnější nesnáze, ale i vnitřní rozpory, neshody mezi profesory (vynikali v nich „hádaví" irští františkáni, kteří tvořili v prvních desetiletích převahu zdejšího učitelského sboru).⁸ Z mnoha dobových dokladů, jimž Catalano dobře rozumí, je patrné, že rekatolizace nebyla jen současně i protireformací, úsilím o získání obyvatel pro římskou církev a tím i o „spásu jejich duší", ale i velmi ostrým konkurenčním bojem mezi jednotlivými aktéry. Rivalita mezi nimi byla patrná na každém kroku a z recenzované knihy ji můžeme také velmi pěkně sledovat (byť opět především z Harrachova, rozhodně ne nezaujatého, pohledu).⁹ Arcibiskupovi, jako otci českých „novokatolických" oveček, vadilo, jak otcové Tovaryšstva Ježíšova rádi a dovedně dokládali své rekatolizační úspěchy enormními počty konverzí, které naopak (a jistě zcela oprávněně) ostatní pokládali za přehnané a přemrštěné. V těchto statistikách jezuité, kteří vedli o svém počínáni ve všech směrech důkladnou evidenci, zřetelně přeháněli. Na druhé straně je možné z těchto počtů usuzovat, že řada obyvatel českého království se konfesijně obrátila hned několikrát. Tak tomu nepochybně bylo, ale na druhé straně právě tento fakt nedychtili jezuité zdůrazňovat.

Catalano nám představil Harracha jako plnokrevnou osobnost, člověka, jehož životním posláním se stalo dopřát českému obyvatelstvu dobrodiní spjatého s katolickou vírou. Jeho úkol přitom nebyl nikterak snadný a překážky mu nečinily ani tak zbytky obyvatel hlásících se k jiným konfesím, ale více jeho katoličtí souvěrci, rivalové a konkurenti. Někdy mu škodily také až příliš emfatické soudy některých příznivců – za jiné tu musím zmínit alespoň rtuťovitého kapucína Valeriána Magniho. Nepochybuji o tom, že sám Harrach chápal návrat, resp. nové přiblížení se římské církvi pro obyvatele českého království jako své životní poslání, i když úsilí o úspěch rekatolizační akce bylo nedílnou součástí jeho kariérního působení a tím také snahy o dosažení náležitých pochval a ocenění.

Tak ho nynějšímu čtenáři přiblížil také Alessandro Catalano. Učinil tak na podkladě dosud nevyužitých pramenů – především „deníků" notorického psavce Arnošta Harracha, zápisků, které se v blízké době dočkají samostatné edice,¹⁰ dále pramenů z archivu Kongregace de Propaganda fide, tajných vatikánských archivů, nového přístupu k rodinnému harrachovskému archivu, českých archivů, vydaných dokumentů atd. Své evidentní nadšení z četby soudobých pramenů prokázal i četnými citáty. Radmila Pavlíčková ve své recenzi Zápasu o svědomí otištěné v časopise Dějiny a současnost¹¹ napsala, že takový způsob historiografické práce „dokonce bývá nestory védy považován za začátečnické pochybení" (žel, není specifikováno kterými). Osobně se domnívám, že autentické citáty (byť skutečně velmi hojné) skýtají, kromě jiného, možnost nahlédnout hluboko do nitra hlavních aktérů. Není to jen Arnošt Vojtěch Harrach, ale Catalano pěkně představuje i mnoho dalších – (už výše připomenutého) Valeriána Magniho, Jana Caramuela z Lobkovic, Basilia ďAyre, ale třeba také proslulého antijezuitského polemika Kašpara Schoppeho, nebo Bernarda Ignáce z Martinic. Posledně zmíněný český velmož se právě až díky Catalanovým pracím vymanil z jednoznačně nactiutrhačného obrazu, jímž ho kdysi vyzdobil Bohuslav Balbín¹² a jemuž mnoho generací historiků podléhalo (sebe z této řady nevyjímám). A pochopitelně tu defiluje i řada jiných osobností – Catalanova kniha (o níž sám autor s nepatřičnou dávkou sebekritiky tvrdil, že není příliš čtivá) je nabita příběhy lidí i událostí. Samotné četné citáty rozhodně nejsou samoúčelné, ale vedle toho, že skýtají (byť do jisté míry stylizovanou) možnost pochopit blíže mentalitu tvůrců textů, nenásilně posouvají děj kupředu.

Alessandro Catalano nepíše jen o Harrachovi, jeho okruhu, spojencích a odpůrcích, ale snaží se zachytit i dobu, v níž se arcibiskupův život odvíjel. Je patrné, že autor je jistější při rozboru Harrachových osudů, zachycení doby zůstává přece jen poněkud v ústraní.¹³ S autorem se shoduji v tom, že protireformace (rekatolizace) probíhala mnohem pomaleji, než tvrdí část starší literatury. Catalano tu píše o „těžkopádnosti" postupu. Na rozdíl od něj nepřičítám tyto obtíže opakovaným průtahům vojsk, ale více nedostatku katolických škol a chaosu ve správě, které jsou pro období před rokem 1650 typické. Domnívám se, že stav farností byl ještě mnohem horší, než soudí Catalano. Nemáme sice adekvátní množství podrobných studií, jež by exaktně dokumentovaly českou církevní správu, ale je jasně prokazatelné, že k markantnímu zlepšení farní sítě došlo až na sklonku 17. věku, ve větší míře potom až v 18. století. Do té doby nedostatek světských kněží suplovali příslušníci řádů – Harrachovi se sice jeho snahy o posílení světského kněžstva nezdařily v úplnosti, ale učinil pro to vše, co bylo v jeho silách. Domnívám se, že to byl právě Harrach, jenž se zasloužil o veškeré pozdější směřování v tomto trendu a na jeho snahy navázali i další pražští metropolité, především Jan Bedřich z Valdštejna.

Konstatovala jsem, že český překlad vyšel nedlouho po vydání italského originálu. Už tato skutečnost je velmi chvályhodná. Ovšem možná i proto, že Petr Mata není profesionálním překladatelem, je úroveň českého překladu poněkud rozkolísaná, resp. styl, někdy poněkud klopotný, se zlepšuje s přibývajícími stránkami. Nejlépe jsou, myslím, do češtiny převedeny autentické citáty, na nichž (dle sdělení překladatele) se intenzívně podílel sám Catalano. Potěšitelné ovšem je, že díky tomu, že knihu do češtiny převedl historik, neobsahuje terminologické nonsensy, které jindy nebývají neobvyklým jevem.

Harrachovskou monografií se českému čtenáři dostává do rukou pozoruhodná kniha, první moderní biografie zástupce špiček pobělohorského kléru. Alessandro Catalano přispěl k rozšíření nezaujatého náhledu na posud z různých důvodů opomíjené období. Jeho kniha je nejen bezprostředním zdrojem nových poznatků, ale i výzvou k následování.

1. A. CATALANO, Zápas o svědomí, s. 10.
2. Ivana RAKOVÁ, Cesta ke vzniku Karlo–Ferdinandovy univerzity. Spory o pražské vysoké učení v 1. 1622–1654, AUC – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 24/2, 1984, s. 7–40.
3. Káthe SPIEGEL, Die Prager Universitátsunion, Mitteilungen fiir Geschichte der Deutschen in Bohmen 62, 1924, s. 5–94 (autorka pracovala s materiály z římského archivu Kongregace de Propaganda fide).
4. Na to ostatně upozorňuje sám A. CATALANO, Zápas o svědomí, s. 15.
5. Za oprávněnou pokládám i autorovu poznámku, že určitým důvodem, proč české dějepisectví ponechávalo (a dosud do jisté míry ponechává) důležitá témata 17. věku stranou, byly i jazykové problémy (Tamtéž, s. 11).
6. A. CATALANO, Zápas o svědomí, s. 13.
7. Tamtéž, s. 20.
8. Tamtéž, s. 244.
9. K tomu Jan PAŘEZ – Hedvika KUCHAŘOVÁ, Hyberni v Praze. Dějiny františkánské koleje Neposkvrněného početí Panny Marie (1629–1786) , Praha 2001.
10. Catalano dokonce připomíná, že katolická česká historiografie těmto rozporům uvnitř katolické strany věnovala jen minimální pozornost (s. 574). Osobně si myslím, že je spíš vědomě zamlčovala. Neshody mezi aktéry rekatolizace v 17. století ovšem už byly zdůrazněny i v novější domácí odborné literatuře, zejména v produkci vzniklé po roce 1990.
11. Edici těchto „denních lístků" připravuje Catalano ve spolupráci s Katrin Kellerovou.
12. Radmila PAVLÍČKOVÁ, Kniha, o které se hovoří, Dějiny a současnost 50, 2008, č. 11.
13. O Bernardu Ignácovi a jeho působení se dozvíme dost podrobně v recenzované knize. V Čechách své odkrytí Martinicova „zahaleného" portrétu A. CATALANO představil už dříve, kupř. Bernard Ignác z Martinic – kardinál Arnošt Vojtěch Harrach – jezuité, in: Slánské rozhovory 2005, s. 25–34.

Jedno moudré přísloví hovoří o tom, že dům nelze stavět od střechy, ale od základů. O tom, že tato věta platí nejen v architektuře, ale i v procesu poznávání naší minulosti, vypráví kniha italského bohemisty Alessandra Catalana. Ona totiž naše minulost není tolik národní, jak jsme zvyklí chápat prizmatem zakladatelů české historiografie: pro poznání některých aspektů dějin české kotliny a moravské brázdy je potřeba vystoupit z nám známé vody a pustit se dále za její břeh. A tak pokud studujeme politické dějiny habsburské monarchie 17. století, musí naše kroky nutně mířit do archivů vídeňských, pokud studujeme církevní historii, je třeba jít ještě dále: do Říma. Obtíže s tím spojené si dokáže každý badatel představit a dost často se jimi nechá odradit, a tak církevní dějiny 17. století čekaly a stále čekají na postavy, jako je Alessandro Catalano, které stojí doširoka rozkročeny mezi Prahou a Římem, mezi městy, která spolu s Vídní tvoří magický trojúhelník poznání českých dějin 17. a 18. století. Vytěžení římských archivních fondů totiž poskytuje onen základní stavební materiál pro budovu, o níž byla řeč v první větě mé recenze.

Mnohé o obsahu knihy, lépe řečeno o stylu, kterým je napsána, prozrazuje již samotný název. Jeho český překlad zní „Zápas o svědomí“, v originále „La Boemia e la riconquista delle coscienze“, tedy „Čechy a znovudobytí svědomí“. Bohužel se nedozvídáme od autora nic, co by tento záhadný název objasnilo, a tak nezbývá než se začíst do vlastního textu knihy, jenž mnohem spíše koresponduje s podtitulem, který obsahuje jméno prvního pobělohorského pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu a dále znovuoživený termín protireformace, který není v konkurenci jiných pojmenování procesu užší integrace českých zemí do struktury katolické Evropy jistě bezproblémový. V práci takového rozsahu a materiálního záběru postrádám širší teoretickou reflexi používaného pojmosloví, která by přece jen vyjasnila autorův názor na historiografické diskuse, jež vydání jeho práce předcházely v českém, německém a italském dějepisectví (upozornění na základní rozčlenění Huberta Jedina[1] či na koncept konfesionalizace Wolfganga Reinharda[2] v úvodu mi připadá nedostatečné). Nemusím přitom připomínat důležitost takového zastavení a terminologického zjasnění, nehledě k tomu, že jen málokterý historik se orientuje v metodologických konceptech přece jen trochu exotické země, jako je Itálie, ač právě v církevní historiografii jsou tyto naprosto stěžejní a i pro českou dějepiseckou krajinu inspirativní.

Absence hlubší teoretické reflexe, kterou považuji za největší minus recenzované knihy, vyvažuje velmi silné zacílení na pramennou základnu, jež ve své většině nebyla dosud v českých zemích reflektována. Především se jedná o neuvěřitelně hlubokou studnici Harrachových deníkových zápisků, které unikátním způsobem objímají raně novověkou společnost a na jejichž edici Alessandro Catalano již delší dobu pracuje. Pramenná základna je skutečně úctyhodná a zahrnuje nejen další spisy z rodinného archivu Harrachů, ale také rodinné archivy jiných rodů (Ditrichštejnové, Lobkovicové, Valdštejnové) a písemnosti centrálních institucí (diplomatické fondy vídeňského HHStA, Archiv pražského arcibiskupství, římský Archiv kongregace pro šíření víry či Tajný vatikánský archiv). Hojné využití pramenů je přitom na Catalanově práci patrné, jakmile ji čtenář otevře. Mezi řádky vlastního textu totiž autor používá dlouhé (často až příliš dlouhé) pasáže z pramenů. Zde nezbývá než smeknout před překladatelským dílem Petra Mati, který – ač historik, a nikoli lingvista – dokázal organicky včlenit výkřiky pramenů do původního Catalanova textu. Přesto by recenzovaná práce snesla ještě jedny korektury, aby potěšení z působivého historického čtení bylo umocněno také literárním zážitkem.[3] Je samozřejmě otázkou další diskuse, do jaké míry je takové množství citátů přínosem, v němž se zrcadlí historické osobnosti jako autentičtí vypravěči, a do jaké míry činí takto sestavené dějiny vlastně jen komentář ztrácející se ve změti monologických promluv aktérů raně novověké historie.

Není možné zastavovat se na stránkách velmi rozsáhlé knihy, z níž byly z pochopitelných redakčních důvodů vypuštěny oproti italskému vydání dlouhé pasáže v italštině, tedy originály pramenných citátů. Je proto třeba soustředit se jen na hlavní výkladové linie, které Catalano nabízí. Za prvé představuje dějiny české protireformace jako boj. Po roce 1620 už ne jako boj mezi protestanty a katolíky, ale jako konflikt uvnitř katolického tábora. Hlavní aktéři (vedle Harracha Valerián Magni, Vilém Lamormaine, císaři Ferdinand II. a Ferdinand III., papežští nunciové atd.) vytvářejí spojenectví a vyhlašují nepřátelství, konspirují a rozmýšlejí taktiku boje, intrikují. Z dosti obtížného textu knihy je často až po několikerém přečtení zřejmé, které útoky či naopak obranné strategie byly realizovány a které zůstaly jen předmětem úvah a skončily svou pouť realitou na stránkách dopisního papíru. Náplní těchto úvah jsou cyklicky se opakující otázky, z nichž mnohé nebyly za života kardinála Harracha vyřešeny a kterým vévodila problematika hmotného zajištění církve. Od jejího zdárného vyřešení se pak odvíjely další a další body, jež čas od času vyvstaly k novému projednávání (arcibiskupský seminář, boj o univerzitu, zřízení dalších biskupství v Čechách…).

Za druhé: souboj koncepcí o provádění protireformace je vlastně soubojem o moc. Tak dané události interpretuje Catalano, podobným způsobem definuje konflikt mezi arcibiskupem Janem Bedřichem z Valdštejna a císařským aparátem konce 17. století ve své disertaci také Jiří Havlík.[4] Boj o moc mezi světským a duchovním, ale také paralelně v rámci duchovního sektoru a v rámci sektoru světského. Obojí prozrazuje, že ani církev, ani raně novověký stát nebyly monolitickými strukturami, ale mechanismy na hledání konsenzu. Neúspěch tohoto hledání potom vedl k pokusům o hegemonii jednoho nebo druhého konceptu a k nevyhnutelnému konfliktu. Tento boj však neprobíhá autonomně, ale v úzkém sepětí s dalšími velkými událostmi 17. století od stavovského povstání, potrestání stavovských vůdců přes zvraty třicetileté války (velkou pozornost věnuje autor zejména kariéře Albrechta z Valdštejna, který byl v přímé vazbě na Harrachy) až po velkou obnovu 50. let 17. století, které se v české historiografii z nepochopitelných důvodů dosud nedostalo patřičné pozornosti. Dalším – a pro samotného kardinála neméně významným – pozadím je potom zajištění vlastního rodu v rámci aristokratické společnosti barokních Čech. Zde vystupuje Arnošt Vojtěch z Harrachu jako hlava rozsáhlého klanu, na který je navázána početná klientela. Slouží pak ke cti autora, že neopomenul tuto významnou dimenzi kardinálova života, která výrazně zasahovala do jeho duchovní kariéry.

Za třetí: tématem Catalanovy práce je vytváření rozhodnutí, tedy jakési „decision making“, které se odehrává ve výše zmíněném trojúhelníku Praha–Vídeň–Řím. V centru pozornosti tak nestojí provádění protireformace (perzekuce nekatolíků, misijní působení, obnova farní sítě v jednotlivých regionech…), ale utváření „projektů katolické církve“ a diskuse, která s tím byla spojena. Možná by v tomto kontextu byl termín „katolická reforma“ trefnější, protože se zde jednalo o vytváření nového, a nikoli o boj s protestantismem. Čtenář Catalanovy práce tak dokáže sledovat genezi jednotlivých návrhů od jejich zrodu až po jejich oficiální přijetí. Kromě toho, že tento způsob výkladu historie umožňuje vystopovat autora příslušného rozhodnutí (je-li dostatek pramenů), poodhaluje také obecněji způsob rozhodování a mocenský mechanismus raně novověkého státu. V tomto ohledu je potom Catalanova práce přínosná také metodologicky, protože podobným způsobem jako on by měli postupovat historici politických nebo ekonomických dějin.

Definovat Catalanovu práci jednou větou není jednoduché. Ti, kteří ji otevřou s touhou po syntéze dějin české protireformace (či katolické reformace v Čechách), budou nepochybně zklamáni; najdou v ní mnohem spíše než velké dějinné procesy a jejich vysvětlení soubor jednotlivin a mozaiku dosti nepřehledných mezilidských vztahů. Ti, kteří se začtou do řádků této práce s přáním přečíst si moderní životopis Arnošta kardinála Harracha, se patrně rychle vrátí ke starému, ideologicky zatíženému, ale o to přehlednějšímu dílu Františka Krásla.[5] Budou totiž s největší pravděpodobností otráveni množstvím dějinných odboček, které s vlastním životem velkého kardinála souvisí jen okrajově. Důležitou stopou, kterou Catalanova práce zanechala v českých dějinách, je však zjištění, že dějiny nejsou přehledné, jednoduše uchopitelné, jednosměrné, skládající se z velkých, po sobě následujících formací, které jsou ale vnitřně homogenní a bezrozporné. A že tato složitost a nepřehlednost je nanejvýš přitažlivá, protože daleko více odpovídá lidské každodennosti.

[1] Hubert JEDIN, Katholische Reformation oder Gegenreformation? Ein Versuch zur Klärung der Begriffe nebst einer Jubiläumsbetrachtung über das Trienter Konzil, Luzern 1946.
[2] Wolfgang REINHARD, Gegenreformation als Modernisierung? Prolegomena zu einer Theorie des konfessionellen Zeitalters, Archiv für Reformationsgeschichte 68, 1977, s. 226–252; Wolfgang REINHARD – Heinz SCHILLING (ed.), Die katholische Konfessionalisierung, Münster 1995.
[3] Např. formulační neobratnosti – s. 183: „někteří ze šlechticů se vracejí ke zvratkům“ – či vyšinutí z vazby, které mohlo být odstraněno dalšími korekturami, což je spíše výtka nakladatelství (jen na stranách 386–7 jsem napočítal tři taková vyšinutí).
[4] Jiří M. HAVLÍK, Jan Bedřich z Valdštejna a jeho spory o daně na turecké války (1682–1694) , disertační práce PedF UK obhájená 2008 pod vedením doc. PhDr. Ivany Čornejové, CSc.
[5] Jediná biografie kardinála Harracha před Catalanovým dílem – František KRÁSL, Arnošt hrabě Harrach, Praha 1886.

Kniha Alessandra Catalana, italského historika a bohemisty, zabývajícího se 17. stoletím a obdobím protireformace, představuje českou verzi italského originálu La Boemia e la riconquista delle coscienze. Ernst Adalbert von Harrách e la controriforma in Europa centrale (1620-1667) , vydaného v roce 2000 v nakladatelství Edizioni di Storia e Letteratura (přeložil ji do češtiny Petr Maťa, známý historik tohoto období). Byla vydána s finanční pomocí Národní komise na podporu šíření italské kultury v zahraničí při Ministerstvu zahraničních věcí Italské republiky a ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze. Pojednává o významné osobnosti tohoto období, pražském arcibiskupovi a kardinálovi Arnoštovi Vojtěchovi z Harrachu (1598-1667), a rekatolizaci Čech v 17. století v době po Bílé hoře. Dokumentuje zápas o podobu protireformace: nejenom v Čechách, ale částečně i na Moravě. Četné zmínky totiž věnuje obdobnému úsilí olomouckého biskupa a kardinála Františka z Ditrichštejna (1570-1636), jenž byl o generaci starším druhem Harracha. Catalanova práce je výjimečná zejména z toho důvodu, že je též založena na studiu především doposud neznámých pramenů z vatikánského archivu a vatikánské knihovny, včetně písemností z rodinného archivu Harrachu, rodinného archivu Ditrichštejnů, vídeňského Státního archivu a Archivu pražského arcibiskupství. Využití zejména zahraničních archivů umožnilo autorovi zobrazit zápas o podobu protireformace mezi jejími hlavními strůjci, tj. římskou kurií, vídeňským dvorem, pražským arcibiskupem, jezuity (jeho hlavními protivníky) i českou katolickou šlechtou zcela novým způsobem, a to jako úporný mocenský boj uvnitř katolického tábora, jenž probíhal na pozadí třicetileté války.

Autor nás vtahuje do děje v úvodní kapitole pregnantní citací ze známého historického románu Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), což nás nasměruje přímo k jádru Catalanovy knihy, totiž k bouřlivému sporu mezi jezuitským řádem a pražským arcibiskupem zejména o monopol ve vzdělávání (spor o Univerzitu Karlovu, arcibiskupský seminář apod.), trvající po celá desetiletí, do něhož zasahoval jak císař, tak římská kurie. Catalano připomíná právem, že dnešní spor mezi církví a státem o zkonfiskovaný církevní majetek v České republice, jenž navrhuje vládní komise urovnat předem dohodnutou částkou mnoha miliard korun, byl obdobný a velmi živý již v období kardinála Harracha, kdy se katolická církev dohadovala málo úspěšně s vídeňským dvorem na podobné kompenzaci.

Text obsáhlé knihy je rozdělen do dvanácti kapitol, členěných dále na jednotlivé podkapitoly. Je opatřen podrobným poznámkovým aparátem, svědčícím mj. o důkladných znalostech autora zejména nejnovější italské literatury k této problematice. Někdy však chybí odkazy k pracím českých historiků, vztahujících se k dané otázce, jak ještě uvedu dále. Práce má též důkladné rejstříky, seznam pramenů, literatury a vyobrazení (v knize figuruje na 86 reprodukcí, mnohdy neznámých).

V první kapitole nás autor seznamuje s předky Arnošta Vojtěcha z Harrachu, především jeho otcem Karlem z Harrachu (1570-1628), jenž byl skutečným původcem rodové konsolidace, a jenž byl jako první z rodu povýšen do hodnosti říšského hraběte. Připomíná, že Karel byl pevnou oporou Italů (resp. celé italsko-španělské frakce) na císařském dvoře, stejně jako později jeho syn Arnošt Vojtěch. Měl, velké slovo v císařské pobělohorské tajné radě a dopomohl svému synovi Arnoštovi Vojtěchovi v roce 1622 k získání úřadu pražského arcibiskupa, kardinála v roce 1626, ale také k udělení velkého palatinátu v roce 1625 i pro potomky se všemi s tím souvisejícími výsadami včetně práva razit minci. Připomíná též, že Karel z Harrachu byl velkým podporovatelem pozdějšího císařského generalissima Albrechta z Valdštejna (jeho dcera Isabela Kateřina si vzala v roce 1623 Valdštejna za manžela). Svého druhého syna Linharta Karla (Karel z Harrachu měl s manželkou Marií Alžbětou ze Schrattenbachu [1573-1653] celkem šest synů a čtyři dcery) oženil s kněžnou Marií Františkou z Eggenberka (v roce 1619), čímž zajistil celému svému rodu vlivnou podporu nejmocnějšího ministra císaře Ferdinanda II. knížete Jana Oldřicha z Eggenberka. Aliance mezi Harrachy, Eggenberky a Valdštejny představovala potom jednu z nejmocnějších mocenských skupin na vídeňském dvoře, a to. až. do pádu Albrechta z Valdštejna v roce 1634.

Arnošt Vojtěch z Harrachu (narodil se ve Vídni 4.11.1598) navštěvoval jezuitské školy v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a zejména proslulou jezuitskou německou kolej v Římě (Collegium Germanicum). V té době již byl kanovníkem v Olomouci a Pasově, což byl důležitý odrazový můstek v jeho další církevní kariéře. Catalano právem zdůrazňuje podíl kardinála Františka z Ditrichštejna na Harrachově rychlé kariéře, neboť Ditrichštejn se stal jeho hlavním důvěrníkem po Harrachově absolvování římského Germanica. Škoda však, že Catalano nezná biografii o kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna z pera autora této recenze, která by doplnila jeho práci o další souvislosti. Ostruhy z diplomatických službách získal mladý Harrach v úřadu tajného komorníka na papežském dvoře za Řehoře XV. Kardinál z Ditrichštejna se stal jeho protektorem a doporučil Harracha pro úřad pražského arcibiskupa, protože jej vychoval, jak píše v dopise ze 13.11. 1622 císaři. Na návrh císaře byl Harrach papežem jmenován 9.1.1623 pražským arcibiskupem. Catalano připomíná, že k dalším ochráncům Harracha náležel v tomto období v Římě vlivný kardinál Eitel Fridrich z Hohenzollernu (Zollern), protektor německého národa u římské kurie (+ 1625), jenž patřil též k obhájcům Galilea Galilei (k významným obhájcům Galilea, odsouzeného římskou kurií, náležel i kardinál z Ditrichštejna, jenž chtěl v Mikulově vydat ve třicátých letech jeho zakázaná díla).

V protijezuitském duchu ovlivňoval kardinála z Harrachů zejména Kašpar Schoppe, jeden z největších polemiků své doby a později zejména kapucín Valerián Magni, bratr strážnického hraběte Františka Magni, jeden z největších kritiků jezuitského monopolu ve školství. Připomíná též Harrachovy sympatie k piaristům, kteří jediní vybudovali konkurenční vzdělávací model v řeholních gymnáziích tohoto řádu, který mohl v pozdějších desetiletích konkurovat jezuitům (kardinál z Ditrichštejna je povolává v 30. letech na Moravu - do Mikulova, Lipníka na Bečvou a Strážnice, podle jejichž vzoru vzniká v roce 1640 piaristická kolej v Litomyšli). Catalano zdůrazňuje, že arcibiskup vytvořil v tomto období důležitý styčný bod mezi italským (římským papežským dvorem), vídeňským a pražským kulturním životem této doby. Sám překládal řadu klasických textů náboženského charakteru, ale i literaturu šlechtické kultury z němčiny do italštiny. Dochovaly se též jeho zápisky (Tagzettel), psané noviny zpravodajského charakteru, které Catalano ve své práci využívá.

Kromě Schoppeho a Magni kroužili ale v následujících letech kolem pražského arcibiskupa i jiní neklidní duchové 17. století, především Juan Caramuel z Lobkovic a libretista Francesco Sbarra, jeden ze zakladatelů moderní opery. Harrachova osobnost tak představovala po padesát let jedno z významných ohnisek, jimiž pronikala italská kultura do Evropy (ve stejné míře toto hodnocení platí i pro působnost kardinála z Ditrichštejna na Moravě). Čechové Harracha ale kritizují - podle reakce nového nuncia na císařském dvoře Carla Caraffy - že je ještě příliš mladý, není z jejich národa, neumí jejich řeč a nežil mezi nimi. Caraffa ještě dodává, že Harrach a jeho dům jsou příbuzensky a pokrevně spřízněni s politikou a panují obavy, aby z toho nevzešla škoda obecnému prospěchu náboženství. Doufá ale, že si bude umět zjednat přátelství politiků ku prospěchu a nikoliv ku škode církve (s. 81). Tato prorocká slova se v průběhu dalších desetiletí celkem potvrdila.

Umožnila to zejména příhodná vojensko-politická situace po vítězství císařského vojska na Bílé hoře kterou charakterizuje citát z Harrachova listu do Říma z 29. 6.1624, připadající dnešnímu člověku velmi cynický: „Bůh dopřál mír těmto zemím a království, v nichž nyní po dlouhé radě zázračných vítězství stojí ozbrojení katolíci proti bezbranným kacířům, z nichž část zemřela nebo byla zabita, část byla vypovězena, téměř všichni jsou připraveni o nemovité statky a o svá privilegia, a nyní vůbec nesmějí vykonávat náboženství své bludné sekty"! (s. 89).

Program církevní reformy v Českém království, v němž Harrach navrhoval zřídit v Čechách ctyři nová biskupství se semináři, z nichž bude moci biskup bez nesnází získávat dostatek duchovních pro správu své diecéze, narazil na obrovské překážky, spočívající ve sporech uvnitř katolické církve - zejména mezi arcibiskupem a jezuitským řádem, který si nechtěl nechat vyrvat své doposud monopolní postavení na vzdělávání. Spor o Univerzitu Karlovu, arcibiskupský seminář, cenzuru i dohled nad nižším školstvím, společně se zásahy kurie, císaře a jeho místodržících, jenž postupně vyústil v podřízení prelátů politikům (málo přesné označení, jež Catalano vztahuje na císaře, jeho místodržící i českou katolickou šlechtu, diskutující tyto otázky na zemských sněmech), zabývá větší část této objevné knihy. Objevné i z toho důvodu, že nám je Catalano přibližuje na základě archivních pramenů z Říma, zejména Harrachovy korespondence se Sv. kongregací pro šíření víry, založenou v roce 1622. Ukazuje nám jak byly tyto spory komplikovány i představami římské kurie, snažící se podřídit autoritu a činnost biskupů dohledu papežských nunciů, aby omezila jejich přílišnou nezávislost, která v 16. století usnadnila rozšíření protestantské reformace. Catalano vyzdvihuje též neblahou úlohu jezuitského zpovědníka císaře Ferdinanda II. P. Wilhelma Lamormaina. Od počátku roku 1623, kdy byla v Praze provedena okázalá inkorporace Univerzity Karlovy do jezuitské akademie, jezuité odráželi energické útoky zejména dominikánů a františkánů, kteří si stěžovali do Říma a k císaři, že jezuité porušují středověkou tradici disputací různorodých názorů jako nezbytný krok k dosažení vyššího poznání, a to tím, že jim upírají místo vyučujících na katedrách univerzity. Catalano pregnantně konstatuje (s. 100), že jezuitské pojetí monolitní kultury, v níž odchylky a diskuze představovaly oblast, skrze kterou do organismu vstupuje infekce, bylo bližší plánům rodící se ideologické koncepce rakouských Habsburků. Ve sporu o pražskou univerzitu, jenž byl vyřešen až v roce 1654, si nakonec Harrach (po té, co se již za císaře Leopolda I. sblížil na císařském dvoře s „klanem" Martinků) vybojoval titul kancléře již spojené Karlovy a Ferdinandovy univerzity, částečně též právo cenzury a zejména též zřízení arcibiskupského semináře bez vlivu jezuitů. Významným spojencem mu byl v těchto bojích již zmiňovaný Valerián Magni, kapucínský provinciál pro české země a zpovědník arcibiskupa, jenž se orientoval později na spolupráci s polským králem Ladislavem IV. S jeho pomocí zachraňuje svému bratrovi Františkovi Magni v roce 1645, kdy Švédovi obléhají Brno a ohrožují Vídeň, jeho strážnické panství. Tato fakta, i když Catalano věnuje Valeriánovi velkou pozornost, neuvádí, i přesto že tato skutečnost byla v tehdejší nunciaturní korespondenci mezi Vídní a Římem velice diskutovaná.

Catalano ukazuje, že Harrachovy spory s jezuity ohrožovaly i jeho jmenování kardinálem (byl jím jmenován papežem 19.1.1626), ukazuje ale též, že Harrach byl vyloučen ze všech jednání, týkajících se Obnoveného zemského zřízení, nové ústavy země (přijaté pro Čechy v roce 1627 a pro Moravu v roce 1628) - na rozdíl od kardinála Františka z Ditrichštejna, jenž byl od začátku jednou z nejmocnějších a nejrespektovanějších osob (byl důvěrným rádcem Ferdinanda II.), a jenž se již od počátku zúčastňoval všech těchto jednání.

Ve své snaze o restituci církevních statků podporované Římem, narážel Harrach neustále nejenom na opozici šlechty, ale zejména císaře a jezuitů. Tak např. P. Lamormain na sklonku roku 1626 Harrachovi tvrdí, že „ani král, tím méně pánové z království, nejsou ve svém svědomí povinni navracet, co bylo v Českém království zcizeno kacíři" (s. 126). Císař a jeho místodržící tuto otázku řešili přiznáním pravidelných dávek z tzv. „solní daně", což se ale stalo po celé pobělohorské období předmětem dalších sporů.

Čtenáře však zaujmou také spory o generalissima Valdštejna, spojeného rodinnými pouty s Harrachem, jehož arcibiskup hájil vehementně i po jeho zavraždění v Chebu v roce 1634 (zakazoval v Čechách šíření pamfletů o Valdštejnově zradě). Kardinál z Ditrichštejna na Moravě včetně Lamormaina a španělské „frakce" na císařském dvoře, náležel naproti tomu k těm, kteří na Valdštejnově pádu aktivně spolupracoval. Catalano nám odhaluje nejenom známé skutečnosti, kdy např první „udavačskou relaci na Valdštejna vyhotovuje se zprávami o Valdštejnových zrádných jednáních spolupracovník Harracha Valerián Magni v roce 1626 (jenž v dalším období znovu usiluje o Valdštejnovou přízeň). Bohužel zde Catalano necituje v těchto souvislostech nejvýznamnější práce o Valdštejnovi z posledních let, zejména dvě skvělé knihy J. Kollmanna, i když je uvádí ve svém výběrovém soupisu literatury. Objevné jsou citace Catalana z římské korespondence Harracha o Valdštejnově stupňujícím se odporu k jezuitům, jenž přerůstal v úplnou nenávist (s. 196) Po „chebské exekuci“ vynakládá Harrach obrovskou namanuly před císařem a jeho rádci zachránil rodový majetek. Umírá mu též v roce 1634 nejvlivněji protektor na císařském dvoře, kníže Jan Oldřich z Eggenberka, císařův první ministr.

I když Obnovené zřízení kodifikovalo povinnost, „aby se všichni v našem dědičném království Českém jednomyslně srovnali s námi v prastarém katolickém náboženství", cesta k prosazení církevní reformy byla ještě velice složitá a těžká. Přispěly k tomu i válečné události, zejména vpády Švédů do českých zemí včetně obléhání Prahy v polovině roku 1648, kdy byl Harrach dokonce zajat a vězněn ve svém paláci pokud nevyplatí Švédům 50 tisíc tolarů. Catalano nám též podrobně licí průběh reformace s reformačními patenty v Českém království, vrcholící vyhnáním nekatolické šlechty. Poodkrývá nám však též určitou licoměrnost politiky arcibiskupa horujícího (ve shodě s římskou kuru) pro nenásilný způsob rekatolizace, když Harrach i Magni píší do Říma na konci roku 1630 úřadu Propagandy pro šíření víry tato slova: „jelikož jsou venkované (v Čechách) nadmíru tupí a téměř neschopni rozumu byli donuceni, protože nebylo jiné cesty, k obrácení na katolickou víru pomocí věznění a hladovění...“ (s. 133).

Zajímavou skutečností byl též neustálý únik informací ve sporu arcibiskupa s jezuity, na nějž si stěžuje Harrach po celou dobu svého boje za církevní reformu v Českém království. Podotýká, že tytéž osoby měly také tytéž důvěrníky, kteří museli obratně a složitě manévrovat mezi různými požadavky. Tento únik informací (i když nikoliv vždy přesných) pocházel jak od římské kurie, tak z císařovy tajné rady a dodatečně přispíval k rozviřování nepřátelství a prodlužování beztak již tak dlouhých sporů (s. 135). Komplikované jednání na dvou do této doby dosti rozdílných kolbištích jaké bylo prostředí římské (s překrývajícími se kompetencemi mezi Kongregací pro šíření víry a Státním sekretariátem, v jehož čele byl kardinál-nepot, synovec papeže), prostředí vídeňské (s jednotlivými rivalitami uvnitř tajné rady) a s vlivem různých církevních řádů a zpovědníků, bylo příznačné pro všechny střety Harrachovy během jeho dlouhého episkopátu.

Největším úkolem biskupů bylo v tomto období, podle Catalana, uvést do praxe ustanovení tridentského koncilu, a to prostřednictvím pravidelných synod, biskupských seminářů a vizitací, celkové přísnější správy diecéze. Většina dekretů tridentského koncilu nebyla totiž oficiálně podpořena zákony monarchie a vláda se snažila tvrdohlavější biskupy zkrotit. Veškeré konflikty mezi světskou s církevní mocí byly ve skutečnosti konflikty mezi Vídní a Římem, tvrdí právem Catalano. Navíc Harracha česká šlechta, místodržící i císařská rada ve Vídni kritizuje po celé údobí jeho působnosti jako spíše Itala než Čecha nebo Němce.

Velkým problémem tehdejší doby byl též již zmiňovaný spor o nároky na vrácení církevní půdy katolické církvi, jenž skončil nedostatečným kompromisem. Císař jej řešil tzv. „solnou smlouvou" v roce 1630, jíž se papežský církevní stát navzdory některým místním zájmům zřekl panství odňatých církvi v době husitské šlechtou. Výměnou církev získala nepřímou daň z prodejů soli. Jak se ale ukázalo tato „gabella" nedokázala obnovit v dostatečné míře původní autonomii duchovenstva (s. 159 aj.). Harrach ve 30. letech provádí podle moravského vzoru, nastoleného kardinálem z Ditrichštejna, reformu církevních obřadů a rituálů své diecéze, aby odpovídala římským předpisům. Jelikož neseznal prý v jiných německých diecézích větší podobnost římskému vzoru než v praxi, realizované Ditrichštejnem, požádal kardinála o zaslání exemplářů agendy, ceremoniálu, breviáře a misálů, užívaných na Moravě (s. 198).

V neustále pokračujících sporech o novou koncepci církevní politiky, kterou se Harrachovi u císařského dvora stále nedařilo plně prosadit, vyhrožoval arcibiskup koncem roku 1633, že odjede do Říma a opustí Čechy, jak to udělal sv. Vojtěch. Císař Ferdinand III. se snažil odstranit Harracha z Prahy tím, že jej chtěl učinit v Římě svým zástupcem při vyřizování záležitostí s kurií, jako v Římě trvale rezidujícího kardinála. Harrach zklamaný a podrážděný kvůli odporu, s nímž se setkával zejména na císařském dvoře a u místodržících v Čechách při říjení své diecéze, uvažoval velmi vážně o trvalém přesídlení do Říma. Podle F. Tadry dokonce toužil po možnosti být zvolen v Římě papežem, což ale Catalano považuje za málo pravděpodobné (s. 256, pozn. 77).

Tyto tendence ožily zejména při volbě nového papeže Inocence X. z rodu Pamphili, po úmrtí Francii nakloněného papeže Urbana VIII. z rodu Barberini v roce 1644. Vše se však již schylovalo k všeobecnému míru po debaklu Švédů u Brna v roce 1645 a v Praze v roce 1648. Tehdy dokonce - podle unikátní relace nuncia z 25. 8.1646, dokreslující již všeobecnou apatii z dlouho trvající války - „zlepšily se věci co se týče náboženství do té míry, že sami Čechové deklarovali a prohlásili, že se nestarají o ty podmínky a náboženské svobody, které protestanti požadují na kongresu v Münsteru!" (s 286., pozn. 73). Po podepsání vestfálského míru 24. 10. 1648, jenž kodifikoval značnou nezávislost Svaté říše římské na Habsburcích a potvrdil za četné ústupky, že dojde k obnovení teritoriálního a konfesionálniho stavu z roku 1624 v císařových dědičných zemích, se stala vláda Habsburků nad českými zeměmi neomezenou. Tím s konečnou Platností ztroskotaly naděje českých exulantů a napříště se země již definitivně identifikovala s onou generací, která statečně bránila Prahu před posledním švédským útokem na konci třicetileté války. Papež Inocenc X. odsoudil „hanebný münsterský" mír bulou Zelus domus dei v roce 1650 (antedatovanou k 20. 11. 1648), přičemž císař Ferdinand III. zakázal, aby tato Dula byla vůbec v jeho zemích zveřejňována.

Za nové politické situace dochází ke zvýšení autority arcibiskupa Harracha, jenž zaujal konečně místo v císařově tajné radě. V Praze zahájila počátkem roku 1651 činnost Kongregace pro reformu v čele s Caramuelem z Lobkovic, generálním vikářem arcibiskupa, jejíž činnosti se poprvé po mnoha desetiletích zúčastnili i jezuité. Harrach se chlubil, že v krátké době bylo v tomto období obráceno více než 25 tisíc lidí na katolickou víru. Následovalo zvyšování počtu misionářů (zvláště jezuitů), tvrdé tresty pro ty, kteří ukrývali kacířské kazatele, zabavování kacířských knih, zkrátka započalo obrácení poddaných na katolickou víru násilím! Tato komise svou činnost skončila v polovině roku 1653 a podle jejich údajů se již veškeré obyvatelstvo v Čechách hlásilo ke katolictví, a to jak pro velmi početné konverze, tak pro emigraci oněch zbývajících nenapravitelných protestantů (s. 308).

I v této druhé fázi rekatolizace vznikají nové spory s jezuity a dalšími řeholními řády o pražskou univerzitu, dochází však též k vytvoření vizitační komise (jenž se schází dokonce v Harrachově domě). Ta jmenovala určitý počet vizitačních komisařů a ve spolupráci se státní mocí připravila berní rulu v padesátých letech 17. století, představující základ veškerého zdanění a zajišťující též evidenci patronátních práv a opuštěných far. Arcibiskup vydává též důležitou Instructio Parochorum, jenž usměrňovala detailně chování faráře a nabízela normativní model, který měl být napříště dodržován. V tomto období se též uzavřel téměř pětatřicetiletý spor o pražskou univerzitu a 4. 3. 1655 bylo v Praze slavnostně vyhlášeno spojení univerzity Karlovy i jezuitské Ferdinandovy v jedinou instituci. Jezuité ale dostávají tajný dekret, že se všichni profesoři této univerzity mají i napříště rekrutovat z jejich řad. Harrachovi je přiznán definitivně titul kancléře univerzity. Harrach si vymáhá za nového papeže Alexandra VII. (Fabia Chigiho) souhlas se založením litoměřického biskupství v roce 1655.

Konec Harrachovy působnosti v úřadu pražského arcibiskupa však nebyl růžový. Morální přísnost, jež zavládla v Římě za Alexandra VIL hleděla s podezřením na jeho taktiku věčného kompromisu se světskou mocí. Ale ani za nového císaře Leopolda I. nedosáhl Harrach v církevních otázkách, podle Catalana, téměř ničeho (jasná porážka v otázce zdanění farářů apod.). Církevní politika Leopolda I. se totiž pohybovala nadále ve směru, který vytyčil Ferdinand III. a mnohé z arcibiskupových výhod byly postupně převáděny pod dohled zeměpanských institucí. K Harrachovým úspěchům však na sklonku života patřilo ještě prosazení zřízení biskupství v Hradci Králové na sklonku roku 1659. V polovině roku 1665 byl Harrach zvolen (s podporou papeže) kapitulou v Tridentu biskupem, avšak v roce 1664 usiloval marně o získání uvolněných (bohatších) biskupství ve Vratislavi a Olomouci. Do Tridentu se dostal až v létě 1666, kdy na italských hranicích přivítal Markétu Terezii, španělskou nevěstu Leopolda I. Pobyt v Tridentu prospěl jeho nepevnému zdraví. Zúčastňuje se ještě papežského konkláve v Římě, kde byl zvolen po smrti Alexandra VII. novým papežem Kliment IX. (Giulio Rospigliosi) v dubnu 1667. Na zpáteční cestě však onemocněl a ve Vídni 25.10.1667 zemřel. Stačil však ve svém testamentu a jinými majetkoprávními počiny zabezpečit neteře a synovce svého rozvětveného domu (s. 363-369). V roce 1675 byl zvolen za arcibiskupa v Praze Harrachův ctižádostivý synovec Jan Fridrich z Valdštejna, a to po arcibiskupovi Matoušovi Sobkovi z Bílenberka, jenž byl předtím královéhradeckým biskupem.

V hutné zkratce v závěrečné kapitole knihy (Světla a stíny protireformace, s. 374-338) rekapituluje Catalano úspěchy i neúspěchy Harrachovy církevní reformy, která byla komplikována ideologickou a doktrinářskou nejednotou uvnitř katolického tábora, a jež byla dotažena pod patronací státu do konce až za Marie Terezie a Josefa II. Hlavní příčinou těžkopádnosti protireformace však nebyly pouze protiklady uvnitř katolického tábora, nýbrž také neustálé pohyby vojska na českém území. Catalano ale opomíjí skutečnost, doloženou v dosavadní literatuře (též v pracích autora této recenze), jak velkou naději římská kurie vkládala v Albrechta z Valdštejna, že zařídí silou zbraní prosazení restitučního ediktu v celé říši, jež by navrátilo církevní majetek zcizený protestanty opět do katolických rukou (nuncius Caraffa Valdštejna dokonce nazýval ve svých relacích „vyvolencem Božím"). Podle J. A. Tadisiho (svědectví historika z poloviny 18. století, viz s. 347, pozn. 2) byl Harrach „zbožňován" v Čechách a považován jak katolíky, tak kacíři za apoštola. Kromě toho ale také za významného ochránce umění a věd a za velkého mecenáše vzdělanců. Pouze tento fakt, domnívám se, nedoložil Catalano ve své skvělé knize v plné šíři.

[…]

Knihy zahraničních badatelů o českých dějinách se pohybují na dosti široké škále, od kompilativních převyprávění výstupů domácí produkce do některého ze světových jazyků až po originální příspěvky, které zásadním způsobem mění pohled na zdánlivě známé skutečnosti a zůstávají trvalou inspirací. Na významu, který mívá pohled „odjinud", přitom samozřejmě není nic specificky českého. Dizertační práce italského slavisty, znalce moderní české literatury,[1] překladatele české beletrie (Bohumil Hrabal, Michal Viewegh) a zakladatele a redaktora italského slavistického časopisu eSamizdat,[2] patří do druhé skupiny, a to hned ze dvou důvodů. Jednak zaplňuje důležitou mezeru v tom, co bylo dosud známo o pobělohorské rekatolizaci, jednak přináší osvěžující a v mnohém směru inovativní pohled na celý komplex otázek s ní souvisejících.

Šťastná shoda náhod přivedla před lety Alessandra Catalana k jedinečně dochované, avšak zcela nedostatečně probádané pozůstalosti pražského arcibiskupa a kardinála Harracha v Rakouském státním archivu ve Vídni. Na jejím základě a na základě rozsáhlého doplňujícího studia v římských a vatikánských archivech a knihovnách, v pražském Národním archivu a v řadě šlechtických pozůstalostí rozesetých po zemských a regionálních archivech České a Rakouské republiky Catalano zpracoval rozsáhlou studii,[3] jež není klasickou biografií, nýbrž výkladem o několik desetiletí trvajícím zápase o podobu české protireformace, který vedli mezi sebou její strůjci: římská kurie, vídeňský dvůr, pražské arcibiskupství, jezuitský řád a česká katolická šlechta. Osu tohoto výkladu ale tvoří život a činnost Arnošta Vojtěcha z Harrachu, dlouholetého pražského arcibiskupa, kardinála a císařského tajného rady, který se vzhledem ke svým mnoha rolím přirozeně ocital uprostřed tohoto zápolení.

Rozpory v rámci tábora „bělohorských vítězů" nebyly dosavadnímu bádání neznámé a některým z nich (především sporu o pražskou univerzitu) se dostalo i značné pozornosti. Došlo také k jistým pokusům odlišit od sebe záměry jednotlivých instancí, které se podílely na rekatolizaci, avšak právě černobílé dělení strůjců rekatolizace v jejích různých fázích na „umírněné" a „neústupné", které se traduje od 19. století, se ve světle Catalanovy studie jeví jako zcela neudržitelné. Catalanův pohled se od staršího bádání liší především tím, že z toho, co bylo považováno za podružný faktor, činí hlavní předmět svého výzkumu. Ukazuje, že rekatolizace nebyla pouze, tažením katolíků proti nekatolíkům, nýbrž také tuhým mocenským bojem uvnitř katolického tábora, který probíhal na pozadí třicetileté války a byl poznamenán dlouhodobými strukturálními proměnami uvnitř římské kurie, císařského dvora, české vysoké šlechty a českého kléru. Tento zápas se pak Catalano snaží zmapovat v jeho komplexitě, přičemž ukazuje, že jeho jednotlivé aspekty (například právě onen spor o univerzitu) nelze studovat odděleně, nýbrž že jsou plně pochopitelné teprve při poznání celkového rámce. V souladu s převládajícím názorem Catalano interpretuje mocenský boj o podobu české protireformace na pozadí střetání potridentské církve s formující se státní mocí, avšak činí tak bez apriorního dělení jednotlivých instancí na „státní" a „církevní". Naopak ve svém výkladu bere v potaz několik činitelů, díky kterým zápas o českou protireformaci nelze uspokojivě vyložit jako „zákopovou válku" dvou směrů.

Prvním z těchto činitelů je zájmová a situační roztříštěnost jednotlivých instancí: ani vídeňský dvůr, ani římská kurie, ani česká šlechta, kontrolující zemské úřady, ani jezuitský řád, ba ani pražské arcibiskupství se v Catalanově výkladu nejeví jako monolitní instituce, které by ve věci české protireformace sledovaly od počátku a za všech okolností jednotnou linii. Catalano si je naopak vědom strukturálních daností, které dlouhodobé prosazování soustavné politiky ztěžovaly. Ukazuje, že vliv římské kurie ve středoevropské oblasti byl do značné míry ochromován rozdělením pravomocí mezi několik rivalizujících instancí: papežské nuncie, kteří měli kontrolní pravomoc, avšak nezodpovídali přímo za žádné teritorium, biskupy, kteří se museli vyrovnávat s odporem světských činitelů ve svých diecézích, avšak postrádali klíčové rozhodovací pravomoci, a konečně církevní řády, které často působily zcela autonomně (s. 77, 300). Rivalita mezi těmito aktéry se navíc promítala i do vlastní římské kurie, která byla roztříštěna do několika rivalizujících zájmových skupin (s. 173), což společně se značnou těžkopádností kuriálních institucí a obvyklou neschopností pohotově reagovat notně ztěžovalo prosazování papežských zájmů ve střední Evropě. Podobně si uvědomuje mocenskou roli pražského místodržitelství, které nebylo vždy pouze poslušným vykonavatelem, císařských nařízení, nýbrž mohlo ve spolupráci s českou dvorskou kanceláří zásadním způsobem ovlivnit přijetí a aplikaci konkrétních nařízení (s. 317). Catalano dále přesvědčivě ukazuje, do jaké míry byla politika toho kterého mocenského centra formována jednotlivými osobnostmi, přičemž úmrtí panovníka, papeže nebo sekretáře římské Kongregace pro šíření víry mohlo mít na politiku příslušné instance (a zejména na schopnost tuto politiku efektivně prosazovat) obdobný dopad, jako měl vynucený odchod některého z kardinálových spolupracovníků, příchod nového nuncia k císařskému dvoru nebo personální obměna v pražském místodržitelství.

Druhý z faktorů, významně ovlivňující podobu zápasu, by bylo možno označit jako proměnlivost aliancí mezi jednotlivými mocenskými centry. Velmi názorné je v tomto směru Harrachovo lavírování mezi vídeňským a římským dvorem, stejně jako jeho značně různý (ale také proměnlivý) vztah k jednotlivým nunciům. Zásadní dopad na podobu české protireformace mělo dlouhodobé spojenectví české vysoké šlechty a české jezuitské provincie. Catalano ve své práce uvádí desítky případů, kdy Harrachovy pokusy o zřízení nových biskupství, ustavení biskupského semináře (alespoň jednoho v celé arcidiecézi), vizitace své diecéze či upevnění arcibiskupské jurisdikce troskotaly právě na odporu jezuitů a šlechtických ministrů. Je příznačné, že Harrach mohl své cíle ve větší míře realizovat teprve v 50. letech, kdy se Bernard Ignác z Martinic, tehdejší klíčová mocenská postava v království a nejvýznamnější z českých místodržících, rozešel s jezuity ve zlém (s. 445n.).

Za třetí Catalano zohledňuje komunikační aspekt, na němž do značné míry závisela schopnost toho kterého tábora úspěšně prosazovat své zájmy. Pražský arcibiskup měl výrazně vyšší šance ovlivnit podobu protireformace, pokud se mu podařilo vydobýt si a udržet přímý kontakt s kurií a osobní přístup k panovníkovi, a naopak byl tím zranitelnější, čím více byl v komunikaci s kurií a císařem závislý na zprostředkovatelské roli nuncia, pražských místodržících či úředníků české dvorské kanceláře, kteří ve věci protireformace zastávali velmi často jiné stanovisko a byli schopni Harrachovy memoriály a dobrozdání zneškodnit či neutralizovat ještě dříve, než došlo na jejich projednávání. Při tomto důkladně rozlišujícím pohledu vychází najevo neudržitelnost některých běžně přijímaných předpokladů. Catalano například rozbíjí „mýtus" (s. 81), resp. „historiografické klišé" (s. 450), o jezuitech jakožto věrném a poslušném nástroji papežské moci.

V Catalanově práci se právě jezuitský řád nejeví jako pověstná „převodní páka" Říma, nýbrž jako veskrze autonomně jednající činitel, který se stal nejvěrnějším spojencem světské moci a systematicky blokoval pokusy o vybudování silného episkopátu v Čechách a jehož představitelé spjatí s dvorskými centry či lokálními vrchnostmi účinně pomáhali legitimizovat světskou politiku omezující moc biskupů a římské kurie.

Catalano je bezpečně obeznámen s českým dějepisectvím k tématu pobělohorské rekatolizace a je si dobře vědom jeho nemalých deficitů i občasné jednostrannosti (i když místy možná podléhá pokušení považovat některé překonané názory za reprezentativní pro současné bádání). Vychází však ze zcela jiné badatelské tradice, totiž z italské poválečné historiografie, která velmi záhy přijala pojmoslovné rozlišení mezi protireformací a katolickou reformou, vyvedla bádání ze svěrací kazajky úzce pojímaných církevních dějin a učinila právě z proměn uvnitř katolické církve v 16. a 17. století a ze vztahu církve a rodícího se moderního státu jedno ze svých stěžejních témat. Studium dogmatického a organizačního stmelení církevních struktur v návaznosti na tridentský koncil a jejich disciplinačního působení na společnost, spjaté zejména se jmény Delia Cantimoriho, Paola Prodiho, Adriana Prosperiho a Maria Rosy, vyústilo v mnohem diferencovanější pojímání protireformace, než jaké bylo běžné v českém bádání, které protireformaci chápalo především jako potírání nekatolických konfesí více méně jednotnou katolickou mašinérií. V tomto duchu pojímá Catalano protireformaci jako zápas o prosazení biskupského organizačního modelu, tak jak byl zformulován na tridentském koncilu a jak byl v příkladné podobě realizován Karlem Boromejským v jeho milánské diecézi. Z tohoto pohledu se řada běžně přijímaných soudů o české pobělohorské situaci ukazuje v novém světle. Zdánlivě kompaktní katolický tábor se rozpadá na několik mocenských center, která spolu vedou (zčásti nesmiřitelný) boj. Namísto triumfující církve se objevuje církev zásadním způsobem závislá na světské moci (s. 511). Česká šlechta bývá po Obnoveném zřízení zemském nazírána jako politicky submisivní a na vídeňském dvoru závislá skupina, avšak v Catalanově práci se jeví jako vlivný činitel, pevně etablovaný v institucích Českého království, schopný autonomní politiky a úspěšně mařící arcibiskupské a kuriální snahy o zformování silného duchovního stavu a o obnovu farní sítě. A konečně Catalanův pohled na dějiny rekatolizace z hlediska episkopátu ukazuje, do jaké míry byla v pracích, které se v posledních letech zabývaly jezuitským řádem a vyzvedávaly (někdy s lehce apologetickým přídechem) pozitivní aspekty jeho činnosti, zásadně podceněna mocenská role Tovaryšstva, budujícího nevybíravým způsobem svůj monopol na vzdělávání i své hospodářské zázemí (několikanásobně pevnější, než jakým disponoval Harrach) a úspěšně torpédujícího arcibiskupovy pokusy o církevní obnovu. I když se postřehy tohoto druhu místy objevily i v české poválečné historiografii (zejména ve statích Václava Bartůňka, Elišky Cáňové, Ivany Čornejové, Hedviky Kuchařové, Eduarda Maura, Jiřího Mikulce, Stanislava Sousedíka a Valentina Urfuse) a mnohé z nich přinesla již syntéza Rezkova z konce 19. století, nikde dosud nebyly podány v takové ucelenosti, jako je tomu v Catalanové práci.

Catalanův výklad je chronologicky a jeho těžišti leží v období od začátku 20. do konce 50. let 17. století. Catalano především dokládá, že o Harrachově (i na svou dobu poměrně rychlém) postupu od prvních kanonikátů k arcibiskupské hodnosti v jedné z největších středoevropských diecézí (1622) a k hodnosti kardinála (1626) rozhodlo především jeho sociální zázemí. Rakouský katolický rod Harrachů si vybudoval již ve druhé polovině 16. století pevné vztahy nejen k panovnickému dvoru, nýbrž také k prostředí italské šlechty a římské kurie. Kromě otce, vlivného tajného rady Karla z Harrachů, sehrál důležitou zprostředkovatelskou roli olomoucký biskup František z Dietrichštejna, bez významu však nezůstala ani snaha nuncia Carafíy o nahrazeni zestárlého arcibiskupa Lohelia energičtějším nástupcem, ale také řada náhod. Ještě v létě 1622 si přitom mladý Harrach nebyl jist, zda se jeho otci podaří „vyhandlovat" pro něj biskupství v kórutanském Gurku, ve Vídeňském Novém Městě, nebo právě v Praze (s. 26n.).

Catalano výtečné popisuje intelektuální atmosféru Říma v době Harrachových studií a zcela nově interpretuje Harrachovu římskou socializaci. Kromě často připomínaného studia na jezuity vedeném Germaniku se totiž Harrach v Římě pohyboval v relativně svobodomyslnějším a konfesijně zdrženlivějším prostředí německých prelátů, do nějž byl uveden svým vzdáleným příbuzným, kardinálem Eitelem Fridrichem z Hohenzollernu, jenž patřil mimo jiné ke Galileovým obhájcům a v jehož okruhu se právě v této době pohyboval Kašpar Schoppe, který ve svých pozdějších protijezuitských pamfletech obsáhle zmiňoval případ pražské univerzity a Harrachův spor s jezuity (s. 237n.). Catalano soudí, že se právě v tomto prostředí zformovala Harrachova církevněpolitická a kulturní orientace, kterou ilustruje například zájem pozdějších Harrachových spolupracovníků, proti jezuitsky zaměřených kapucínů Valeriána Magniho a Basilia z Aire, o Galileovu záležitost, stejné jako Harrachova pozdější nabídka dát pro vytištěni jednoho Galileova díla k dispozici pražskou arcibiskupskou tiskárnu nebo Harrachovy sympatii ke vzdělávacímu modelu piaristů (s. 194n., 337-340).

Harrach přišel do Čech v době, kdy se podle Catalana zvolna uzavírala krátká etapa spolupráce císaře a kurie na novém uspořádání církevních poměrů ve střední Evropě (s. 52). Po usednutí na pražský arcibiskupský stolec poměrně rychle vystoupil s vlastním programem katolické reformy, jasně inspirovaným biskupským modelem Karla Borromejského (s. 95-99) a usilujícím o vybudování silného biskupského centra. Jeho horlivost, zprvu spíše tlumena zkušeným nunciem Caraffou, který si byl vědom možných nesnází při zavádění italského biskupského modelu do středoevropských souvislostí, obával se rizik vyplývajících z přímého střetu s lokálními elitami a snažil se vše podstatné řešit přímo s císařem, však záhy narazila na zásadní překážky v podobě jezuitského řádu, české šlechty a světských politických cílů dynastie, Harrachovi se sice záhy podařilo vymanit se z Caraffova poručnictví (výmluvným svědectvím je, že v roce 1626 byl právě on, a nikoli zasloužilý nuncius, jmenován kardinálem) a navázat přímý kontakt s římskými rozhodujícími místy (oporou mu byla především Propaganda, s níž udržoval kontakt Magni). Úspěšně se přitom stylizoval do role kreatury rodu Barberinů, kteří volbou Urbana VIII. roku 1623 získali rozhodující vliv v kurii. Cenou za tuto samostatnější politickou roli však byla dalekosáhlá politická izolace v habsburské monarchii, která Harracha a jeho rádce záhy přivedla do vážných potíží, takže Harrach nakonec nesnadno, s vynaložením obrovské energie a s mnohaletým zpožděním prosazoval i ty nejmenší ze svých původních záměrů.

Rozpad zdánlivě semknutého katolického tábora uspíšily především dvě kontroverze: spor o vliv na pražské univerzitě (který přerostl ve spor o vzdělávací monopol jezuitů) [4] a problém hmotného zajištěni světského kléru, který souvisel jednak s otázkou restituce církevních statků, jednak s otázkou patronátních práv světských vrchností. Význam obou kontroverzí pro průběh pobělohorské rekatolizace přitom přesáhl jejich věcnou podstatu, neboť obě otázky vyvolaly několik desetiletí trvající polarizaci mezi jednotlivými strůjci protireformace, umožnily formulovat odlišné pojetí vztahu církve a světské moci a dlouhodobě znemožňovaly úspěšné a trvalé řešení mnoha dalších cílů z Harrachova biskupského programu. Ukázalo se přitom (a zde jsme u jedné z ústředních tezí, které přináší Catalanova kniha), že katolická česká šlechta přes veškerou deklarativní podporu katolického náboženství nebyla ochotna akceptovat v Českém prostředí biskupský model, tak jak byl zformulován na tridentském koncilu a realizován Karlem Boromejským: ,.Diecézní model inspirovaný modelem milánským, jaký si představovali Magni a Harrrach, ležel daleko za největšími ústupky, které byli Čeští zástupci světské moci ochotni učinit." (s. 181) Namísto „silné církve opírající se o biskupy" si světské autority ve střední Evropě představovaly „církev, jež se měla v podstatě spokojit (...) s kontrolními funkcemi v rámci sebe samé" (s.299). Právě čelní zastánci katolické věci mezi českou šlechtou, na předních místech rodinný klan Martiniců a nejvyšší kancléř Vilém Slavata, byli těmi, kdo po několik desetiletí Harrachovi bránili v uskutečňování jeho záměrů. Vysoké šlechtě mnohem více vyhovovalo pojetí protireformace, jaké nabízel jezuitský řád a které nezpochybňovalo šlechtickou držbu, nevměšovalo se do patronátních práv světských vrchností a ponechávalo šlechtě monopol na úřady a politickou moc.

Rozpolcení katolického tábora v Čechách přitom mělo i jazykové pozadí, neboť arcibiskupův dvůr a okruh arcibiskupových spolupracovníků tvořili z velké části Italové. Harrach se snažil získat pro organizaci katolické reformy kvalifikovaný italský personál a uvedl do Čech celou řadu italských duchovních (byť jich bylo nakonec mnohem méně, než měl v úmyslu), od nichž si sliboval rozhodnější pomoc při budování nezávislé biskupské správy než od místní duchovenské elity, která byla, jak se ukázalo, zčásti úzce spjata se zájmy české aristokracie (pražská metropolitní kapitula) nebo postrádala požadované zkušenosti a zápal pro Harrachovu reformu. Catalano je mimochodem první, kdo si uvědomil význam — v českém dějepisectví dosud prakticky neznámých — osob, jako byli poitalštěný Belgičan Basilius z Aire či Florio Cremona, pro českou protireformaci. Italština se prosazovala i jako komunikační nástroj mezi českými preláty a dočasně se uplatňovala i při správě arcidiecéze (s. 183n.). Na druhou stranu umožňoval italský charakter arcibiskupova okruhu, aby byl etnicko-jazykový prvek účelově využíván při věcných sporech, přičemž jeho oponenti dokázali úspěšně rozdmýchávat protiitalské nálady.

K prvnímu zásadnímu střetu s mocenskou realitou došlo během Harrachova jednání na vídeňském dvoře na přelomu let 1626 a 1627. Tehdy byla Harrachem a Magnim zformulovaná představa o katolické reformě, opírající se o politicky i ekonomicky silný a na politické moci nezávislý episkopát v pěti diecézích, rozcupována aliancí jezuitů (především císařovým zpovědníkem Vilémem Lamormainim) a „politiků". Úspěchy dosažené při realizování alespoň redukovaného reformního programu v letech 1629-1631 (podpis dohody o náhradě za církevní statky, dohoda na jménech příštích biskupů, nové uspořádání diecézní správy, založení biskupského semináře, který měl být podřízen papeži a z něhož Harrach hodlal vybudovat vlivné teologické učiliště, nezávislé na jezuitském vlivu) pak byly relativizovány ve 30. letech. Harrachovo postavení tehdy závažně podlomila a šanci na brzké urovnání sporů oddálila jednak vážná mezinárodní krize vyvolaná mantovskou otázkou, která rozštěpila katolický svět a postavila Habsburky proti Barberinům, jednak přenesení válečného konfliktu do českých zemí v roce 1631 a jednak dobrodružné diplomatické aktivity kapucína Magniho, který se zapletl do mezinárodněpolitických jednání a nebyl schopen sledovat ve věci pražského arcibiskupa jasnou linii. Catalano ukazuje, jak Magni postupně zabředával do osidel polooficiální diplomacie a ztrácel schopnost nazírat, že jeho činnost postrádá oporu v reálných mocenských vztazích. Zvolna se tak stával „neřízenou střelou" a jeho postupná proměna v „předního bojovníka evropského antijezuitismu" (s. 153) a rozhodnutí učinit z lokálního problému pražské univerzity problém celoevropský přinesly Harrachovi vážné komplikace, neboť přispěly k vyostření vztahů mezi kurií a císařem a dovedly pražského arcibiskupa k frontálnímu střetu s jezuity, jenž zásadním způsobem ztížil Harrachovo postavení a oddálil vyhlídky na snadné a rychlé urovnání konfliktu.

Neblahé postavení, v němž se Harrach ocitl, umocnil pád Albrechta z Valdštejna roku 1634, jemuž Catalano věnuje zajímavou kapitolu, která by neměla ujít příštím badatelům nad valdštejnskou otázkou (s. 226-236). Ukazuje se, že ačkoli Harrach s generalissimem udržoval chladné a dosti proměnlivé vztahy a sotva kdy se mohl spolehnout na jeho pomoc, a ačkoli ostatní Harrachově nebyli přímo zapleteni do aféry, podkopala vévodova smrt ekonomické, mocenské a společenské postavení celého rodu jednak tím, že zbavila Harrachy apanáží, které jim vévoda vyplácel, a jednak tím, že se rozložilo vlivné mocenské uskupení na císařském dvoře, které kdysi pomáhal budovat kardinálův otec. Harrachově v této krizové situaci neměli u dvora dostatečně vlivného a agilního reprezentanta, který by byl schopen hájit jejich zájmy. Restituce ztraceného vlivu a prestiže pak byla, jak Catalano ukazuje, z velké části dílem pražského arcibiskupa, který se zvolna proměnil v neformální „hlavu" rodu a který se také záhy po vévodově vraždě, byť neúspěšně, začal pragmaticky ucházet o podíl z konfiskovaných statků. V situaci, kdy bylo ohroženo společenské postavení jeho příbuzných, nemohl Harrach samozřejmě prosazovat své církevněpolitické cíle s adekvátním důrazem.

Desetiletí následující po Valdštejnově vraždě se ukazuje být dobou nejméně šťastnou pro Harrachovu církevní reformu. Dosavadní literatura sice správně postřehla, že Ferdinand III. byl ve vztahu k jezuitskému řádu obezřetnější než jeho otec a omezil vliv, který Tovaryšstvo dosud mělo na politické otázky, Catalano však ukazuje, že tentýž Ferdinand III. Tovaryšstvu ponechal rozsáhlé pravomoci v oblasti vzdělávání a protireformace (s. 299). Rovněž císařův pokus o řešení univerzitního sporu rozdělením pražské univerzity (odebráním někdejší Karlovy univerzity jezuitům) v roce 1638 je třeba chápat jako krok proti Harrachovi, neboť nové řešení pomíjelo arcibiskupův nárok na kancléřskou hodnost a umožnilo jezuitům obejít zákaz promocí, který na sloučenou univerzitu uvalila Propaganda v roce 1628. Rozhodující slovo v českých záležitostech navíc právě za nového panovníka získalo otevřené projezuitské uskupení českých politiků v čele s martinickým klanem a nejvyšším kancléřem Slavatou. (Zde se nabízí rovněž zajímavá souvislost s postřehem Thomase Winkelbauera o zvýšeném počtu české šlechty v rozhodujících pozicích na vídeňském dvoře ve 40. letech 17. století.[5] Současně, vzhledem k napjatému vztahu mezi kurií a císařem za pontifikátu politicky agilního a pro francouzsky orientovaného Urbana VIII., klesal vliv římské kurie na středoevropské záležitosti a s ním i záštita, kterou Harrachovi mohla poskytnout Propaganda. Pražsky arcibiskup nejenže nebyl schopen pokračovat v reformních krocích, ale měl potíže, aby vůbec udržel pohromadě okruh svých spolupracovníků, který se stal terčem nevybíravé kampaně ze strany jezuitů a české vysoké šlechty. (Součástí mocenského boje byly i značně svérázné praktiky, jako například anonymní pomlouvačné pamflety, obviňující Harrachovy spolupracovník ze sodomie a z tajných ujednání s Valdštejnem - s. 236-243.)

Arcibiskupovo postavení podstatně oslabila známá aféra, která začala zdánlivé malicherným střetem studenta arcibiskupského semináře se studentem jezuitské univerzity v roce 1636 a přerostla, v opakované pouliční nepokoje, během nichž byl Harrach a jeho spolupracovníci za nečinného přihlížení místodržících zostuzováni a ohrožováni. Arcibiskupovo odvolání do Říma a exkomunikace studenta se ukázaly být proti alianci místodržících a jezuitů (proti níž byl Harrach zejména na počátku 40. let „zcela bezmocný", s. 332) v podstatě bezzubé, třebaže Urban Vlil, v tomto sporu zaujal Harrachovo stanovisko. V této situaci musel arcibiskup vynaložit velké úsilí, aby obhájil alespoň existenci svého biskupského semináře a přidružených řádových učilišť, které se staly trnem v oku jezuitům. Dlouho připravované schválení semináře Urbanem VIII. na konci roku 1638, kterým seminář získal právo udílet akademické grady, a jeho postavení pod ochranu Kongregace pro šíření víry podnítilo těžký konflikt s císařským dvorem, místodržícími a jezuity a vyústilo v roce 1641 v dočasné uzavření semináře za dramatických okolností. Panovník, jenž vznikající učiliště považoval za novou univerzitu a interpretoval jeho založení jako zásah kurie do své prerogativy, tehdy rezolutně deklaroval své výhradní právo zřizovat na svém území veřejné školy obdařené právem udílet grady. Razantní intervence na Harrachovu podporu, k níž se Propaganda odhodlala teprve v roce 1642, pak pouze ukázala, že reálný vliv kurie na středoevropské záležitosti naprosto neodpovídal římským představám. V následujícím zdlouhavém jednání mezi Římem, Vídní a Prahou o univerzitě a semináři ve 40. letech, opakovaně přerušeném kvůli výměně na papežském stolci v roce 1644 a zejména kvůli vývoji na válečném poli, se sice Harrach mohl opřít o vcelku setrvalou podporu Říma, avšak nebyl již schopen zvrátit vývoj kauzy v předchozích letech a volna slevoval ze svých cílů. Velké plány na vytvoření vzdělávacího centra, které by bylo nezávislé na jezuitech a alespoň zčásti mohlo konkurovat jejich vzdělávacímu monopolu, tak vzaly za své. Catalano přitom pečlivým studiem pramenů opravuje několik omylů staršího bádání ohledně složeni významné komise k řešení otázky pražské univerzity (s. 354).

Na druhou stranu, a Catalano to ukazuje dostatečně zřetelně, však Harrachovu roli nelze vnímat jen v konfliktu se světskou moci. Harrach byl jedním z nevelkého počtu kardinálů, které mohl císař využívat při jednání s kurií, a byl také císařem opakovaně vysílán do Říma k zastupování habsburských zájmů a ke konkláve. Zejména ve 40. letech byla na císařském dvoře opakovaně zvažována otázka, zda by Harrach neměl s finanční podporou rakouských i španělských Habsburků přesídlit do Říma a zastávat habsburské zájmy u kurie. V posledních letech třicetileté války se navíc vztahy mezi Harrachem a kurií začaly ochlazovat a pražský arcibiskup se zvolna smiřoval se svým omezeným akčním rádiem. Souběžně s tím se mu podařilo urovnat svůj vztah k císařskému dvoru, k čemuž přispěla i obhajoba habsburských zájmů při římském konkláve roku 1644. V létě 1648 byl Harrach při panovníkově pobytu v Praze po mnoha neúspěšných pokusech povolán do císařovy tajné rady (titul tajného rady přitom nesl již od roku 1627). Zároveň Harrach navázal méně konfrontační vztahy s představiteli české šlechty - svůj podíl na této nové situaci měly podle Catalana i personální proměny uvnitř místodržitelského sboru v letech 1648-1651, které dočasně oslabily pozice martinického klanu, a slábnoucí a nepříliš realistická zahraniční politika římské kurie, která sice v otázce pražské univerzity zaujala rezolutní stanovisko, avšak nebyla schopna zajistit jeho respektování jezuitským řádem, tím méně o něm přesvědčit vídeňský dvůr. Otevřela se tak cesta k dočasnému uklidnění vztahů mezi světskou mocí a českým episkopátem, který se začal smiřovat s tím, že jedinou cestou k alespoň částečné realizaci reformního programu je kompromis se světskými mocenskými elitami a spolupráce s císařským dvorem. V otázce litoměřického biskupství na začátku 50. let již Harrach a jeho spolupracovníci před Propagandou, která se nerealisticky snažila zajistit vliv římské kurie na obsazování nových biskupských stolců, hájili spíše císařské stanovisko (s. 409-414). K dočasnému uklidnění dále přispěl Harrachův nový spolupracovník Caramuel z Lobkovic, který si dával pozor, aby nevyhrotil své vztahy k jezuitům, a neshody uvnitř nastupující generace místodržících. Spolupráce vyvrcholila na zemském sněmů v roce 1650, kdy bylo dosazeno celé řady reformních kroků.

Krátké období spolupráce však bylo záhy znovu vystřídáno ostrou konfrontací. Jakmile se stabilizovala pozice nových místodržících, a především nového nejvyššího purkrabího Bernarda Ignáce z Martinic, který se záhy proměnil v dominantní osobnost české politiky s nepřehlédnutelnými autokratickými rysy byli Harrach a jeho okruh opět zahnáni do defenzivy. Catalano dokládá, že Martinic junior (Catalano je mimochodem jedním z vůbec prvních, kdo o rané činnosti této významné postavy přináší spolehlivější informace, přičemž dokládá, že Bernard Ignác výrazně zasáhl již do jednání o otázce univerzity a biskupského semináře ve 40. letech)[6] pokračoval v této době více méně v politice svého otce, tj. snažil se zajistit, aby řízení protireformace zůstalo v kompetenci světské moci. Ve svém tažení proti prelátům si přitom počínal velmi nevybíravě: Catalanovi se například podařilo prokázat, že Rezkem vydaný hanopis Idea gubernationis ecclesiasticae, zaslaný do Říma a udávající Harrachovy spolupracovníky ze sympatií k jansenismu, sepsal právě Martinic.(Nabízí se zde mimochodem zajímavá paralela k Martinicově pozdějšímu zákroku proti Bohuslavu Bálbínovi.) Martinicovi se tak velmi rychle podařilo zlikvidovat Harrachovy nejbližší spolupracovníky včetně Caramuela a ochromit činnost arcibiskupské kanceláře. Právě za této pro Harracha nepříznivé situace byla v únoru 1654 s konečnou platností urovnána univerzitní otázka ku prospěchu světské moci a jezuitského řádu a k nelibosti římské kurie.

Ještě v témže roce však došlo k zásadnímu přeskupení mocenských vztahů a k průlomu do stávajícího rozložení sil, poté co se nejvyšší purkrabí kvůli přibývajícím rozporům o vliv ve spojené univerzitě rozešel ve zlém s jezuitským řádem, čímž vzalo za své pevné, několik desetiletí trvající spojenectví mezi pražským místodržitelstvím a Tovaryšstvem. Tato nenadálá proměna, kterou starší bádání přehlédlo a jíž Catalano naopak připisuje velký význam, tvrdě omezila dosavadní manévrovací prostor českých jezuitů (například ve sporech o právo cenzury a jezuitskou tiskárnu) a Harrachovi zároveň nabídla možnost, aby upravil vztah k českým zástupcům světské moci a pokusil se s jejich přispěním vyřešit několik naléhavých otázek.

V posledním desetiletí Harrachova života, které Catalano zpracovává o poznání méně soustavně než období předchozí, se činnost pražského arcibiskupa vyznačovala úzkou spoluprací se světskými autoritami v čele s purkrabím Martinicem a rovněž „sklonem k přílišným kompromisům" (s. 480). Díky nim i díky uklidnění rozháraných poměrů bylo možné realizovat některé z původně zamýšlených projektů (založení druhého biskupství v Hradci Králové). Přitom však přibývalo třecích ploch mezi pražským arcibiskupem a římskou kurií - Catalano ukazuje, jak kurie po smrti agilního sekretáře Propagandy Franceska Ingoliho v roce 1649 rychle ztrácela přehled o českých souvislostech a nezřídka působila spíše ke škodě věci (s. 487n.). Šedesátá léta pak přinesla Harrachovi řadu osobních úspěchů (volba biskupem v Tridentu) i několik namáhavých diplomatických a reprezentačních úkolů (doprovázení manželky Leopolda I. do Vídně, účast na konkláve roku 1667), které patrně uspíšily jeho smrt. Šedesátá léta byla zároveň dobou, kdy pražský arcibiskup (zcela ve shodě s dobovou praxí) připravoval rozdělení svého hmotného a symbolického „impéria" mezi synovce, zejména z rodu Harrachů a Valdštejnů (odstupování prebend, vyjednávání sňatků apod.). Catalano jako první ukazuje, jak výrazným způsobem Harrach usnadnil kariéru svému nevlastnímu synovci Janu Fridrichovi z Valdštejna, který se nikoli náhodou stal roku 1675 jeho nástupcem na pražském arcibiskupském stolci. Tematicky i materiálově bohatou práci uzavírá stručné zamyšlení nad významem pobělohorské protireformace a nad její účinností na lokální úrovni (které je jinak v knize, jež se věnuje především sporům o směr reformy, věnována pozornost okrajová).

Catalanova kniha není právě snadnou četbou. Je to dáno jednak jejím přísně chronologickým členěním a jednak obrovským množstvím materiálu, který je zde shromážděn a názorně představen pomocí citátů z většinou jazykově italských pramenů. Citáty jsou přitom vetkány do textu a Catalano je možná až příliš často nechává hovořit místo sebe, což je zvláště patrné v rekapitulaci vývoje protireformačního tažení v předbělohorském období, kdy se právě tendenční a ne vždy přesné zprávy nunciů a jiných románských agentů protireformace stávají hlavní osou výkladu (s. 42-52). Výstavba textu z citátů, které jsou pouze prokládány spojujícím komentářem a autorovými úvahami, sice vychází vstříc autorovu záměru názorně představit argumentaci jednotlivých aktérů a „paralelní existenci různých jazyků" (s. XXV), avšak v jejím důsledku se čtenář v knize, jež se zabývá značně komplikovanými mocenskými vztahy, místy ztrácí, a to tím spíše, že Catalano čtenáři nepomáhá ani odpovídajícím členěním textu (odstavce se nezřídka táhnou přes několik tiskových stran). Zejména výklad některých složitějších kauz, v prvé řadě otázky Karlovy univerzity a biskupského semináře, která se vine celou knihou, je v takto strukturovaném textu podán dosti ne přehledně. Větší počet průběžných shrnutí, zobecnění a retrospektivních vhledů mohl text i autorovu argumentaci podstatnou měrou zpřehlednit. Podobně ruší, že prameny, z nichž se cituje, nebývají blíže charakterizovány, takže čtenář, který není dostatečně obeznámen se strukturou Harrachovy vídeňské pozůstalosti, nesnadno určuje, kdo je vlastně autorem toho kterého citátu a z jakého druhu dokumentu citát pochází.

Přesto je Catalanova kniha četbou, u níž se vyplatí setrvat, neboť nabízí fascinující pohled na zapomenutý úsek českých dějin, a to ve velmi širokých politických i kulturních souvislostech, ale rovněž se snahou o názornost a s citem pro detail. Catalanova hlavní teze, podle níž se spor mezi strůjci protireformace nevedl o razanci reformy, nýbrž o pravomoci světského kléru, o nezávislost biskupské moci na moci světské, o úlohu biskupské moci (a potažmo církevních řádů) při protireformaci, o aplikaci norem tridentského koncilu v habsburské monarchii a o vliv římské kurie ve střední Evropě, je dobře podložená a stane se zřejmě na dlouhou dobu východiskem dalšího bádání.

Věcných omylů je v knize málo, ačkoli jich není zcela prosta, což lze ilustrovat chybnou interpretací některých údajů o kariérách jednotlivých Harrachů[7] nebo nepochopením jedné pasáže v listu Viléma Slavaty Jaroslavovi z Martinic z roku 1635 („že ráčíš sám nyní jedinej bejti prvním gubernatorem v Praze místo královský držící"), z níž Catalano neprávem vyvodil, že Ferdinand III. Martinice jmenoval během údajného krátkého pobytu v Praze „prvním gubernátorem“. Ve skutečností ale k žádnému povýšení ani jmenování nedošlo — Slavata pouze narážel na to, že se Martinic na rozdíl od ostatních místodržících neodebral do Českých Budějovic za Ferdinandem III., který tehdy projížděl Čechami, a že zkrátka právě zbyl jako jediný (nebo alespoň hodnostně nejvýše postavený) ze sboru místodržících v Praze. Ani autor výtečně obeznámený s českými reáliemi se občas nevyvaruje drobné chyby nebo formulační nepřesnosti, a tak není těžké odpustit popletení počtu popravených na Staroměstském náměstí roku 1621 (s. XIV, na s. 56 je správný údaj), označení Leopolda Pasovského za synovce Rudolfa II. (s. 48, ve skutečností byl bratrancem), svatého Vojtěcha, za prvního pražského arcibiskupa (s. 20, ve skutečnosti byl druhým biskupem), olomouckého biskupa Dietrichštejna za arcibiskupa (s. 171) a Kryštofa Vratislava z Mitrovic za apelačního prezidenta (s. 121, správně nejvyšší písař), zvýšení počtu stavovských direktorů z 30 na 36 (s. 50), označení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí za sloup morový (s. XVIII) nebo závěrečnou pasáž, v níž Catalano nedopatřením odvyprávěl příběh staroboleslavského mariánského obrazu, jako by šlo o Svatou Horu u Příbrami (509n.). Větší potíže nečiní ani zkomolení některých osobních a místních jmen, například Reingraber místo Reingrabner (s.404, 542), Roder z Felsburka místo z Fetdburka (s. 404, 543), Kryšpín Fuchs místo Fuk (s. 127, 349), Anton Wolfhard místo Wolfradt (s. 235), Osseck místo Osek (s. 112,170) aj. I za záhadnými místními jmény „Drumb" (s. 374, 412) a Jaroměřiž" (s. 329) lze s trochou důvtipu odhalit severočeskou lokalitu Stvolínky (německy Drum) a východočeskou Jaroměř.

O některých dílčích hodnoceních by bylo možno vést spor, například o to, nebo zda je výraz „hospodářská prosperita" (s. 389) skutečně adekvátní pro stav, v němž se nacházely Čechy, devastované třicetiletou válkou a zmítané demografickou krizí, po vestfálském míru, nebo zda Catalano při negativním hodnocení Jaroslava Bořity z Martinic a jeho českého působení nepodléhá příliš interpretacím Harrachova deníku a jeho korespondence (srov. přisuzování odpovědnosti za vysoké sněmovní svolení roku 1640, s. 371; Martinic byl v této otázce sám pod tlakem dvorského centra). Co se týče spekulací ohledné souvislosti mezi volbou Harrachova druhého křestního jména a přípravou jeho kariéry v Čechách (s. 20), stálo by za objasnění, odkdy vůbec Harrach jméno Adalbert používal: v seznamu studentů jezuitského gymnázia v Jindřichově Hradci v letech 1609 a 1610 byl totiž Harrach veden jako „Ernestus Albertus" (nikoli Adalbertus).[8]

To jsou však jen drobné kosmetické vady Catalanovy důležité, na základě rozsáhlého a důkladného pramenného výzkumu a současně s velkou erudicí sepsané práce, jež přináší mnoho podnětů k zamyšlení a také mnoho inspirace pro další bádání nad protireformací v Čechách i v širších středoevropských souvislostech. Při četbě Catalanovy knihy vychází mimo jiné najevo, jak nesrovnatelně méně toho doposud víme o činnosti Harrachova o generaci staršího současníka Františka z Dietrichštejna, druhé významné postavy protireformace v českých zemích. I když lze spory mezi strůjci rekatolizace předpokládat v jiných diecézích a zemích habsburské monarchie, bude třeba ujasnit, zda se odehrávaly na stejném půdorysu a s podobnými průvodními jevy jako v pražské arcidiecézi. Došlo například na Moravě, kde se po Dietrichštejnové smrti vyhrotily vztahy mezi prelátským stavem a šlechtou, k ustavení podobné aliance mezi jezuitským řádem a držiteli politické moci, jako tomu bylo v Čechách? Příští badatelé budou moci objasnit, nakolik a jakým způsobem se spory o průběh rekatolizace odrazily při protireformační činnosti „v terénu", a do jaké míry lze sledovat kontinuitu mezi Harrachovým biskupským programem a zápasem pozdějšího pražského arcibiskupa (a Harrachova synovec) Valdštejna se světskou moci v 80. a 90. letech 17. století. Zároveň kniha, společně s dalšími Catalanovými studiemi, které vynikly na okraj jeho harrachovského výzkumu, přináší řadu podnětů k dalšímu bádání nad pronikáním italské kultury a společenských norem do českého prostředí a střední Evropy. Kardinál Harrach, obklopený dvojjazyčnou německo-italskou domácností a některými originálními mysliteli 17. století (Magni, Caramucl, Schoppe), sám překládající italskou beletrii do němčiny (s. 40), přitom hrál důležitou zprostředkovatelskou roli, a to i přesto, že byl jeho kulturní mecenát vzhledem k dlouhodobě svízelné finanční situaci minimální (s. 39).

Catalanova kniha bourá celou řadu stereotypů a klišé o pobělohorské rekatolizaci a svým zaměřením na otázku světského kléru a jeho reformy vyvažuje badatelskou pozornost, která byla v posledních desetiletích věnována církevním řádům v českých zemích, zejména řádu jezuitskému, a která, opírajíc se často příliš výlučně o prameny jezuitské provenience, načrtla možná až příliš ideální obraz jezuitského působení v Čechách. Lze očekávat, že tato práce, dostupná nyní rovněž v opraveném a mírné doplněném českém překladu,[9] významně poznamená dosavadní způsob uvažování o problematice české rekatolizace, a lze doufat, že se mnohé její závěry stanou podnětem k dalšímu bádání i předmětem další diskuse.

[1] ALESSANDRO CATALANO, Sole rosso su Praga. La letteratura ceca tra.socialismo e underground (1945-1959). Un'interpretazione, Roma 2004.
[2] http://www.esamizdat.it.
[3] Studie je zestručněnou verzí dizertační práce La Boemia e la riconquista delle coscienze. Ernst Adalbert von Harrach (1598-1667) e la controriforma tra Roma, Vienna e Praga, obhájené roku 2001 na římské univerzitě La Sapienza. V dizertační práci je citováno mnohem větší množství pramenného materiálu. Vedlejším produktem Catalanova bádání nad kardinálem Harrachem se za několik let stane několikasvazková edice kardinálova obsáhlého německého a italského deníku z let 1629-1667, kterou Catalano připravuje společně s Katrin Keller.
[4] Ač je Catalano přesvědčen o dopadu, jaký měl temperament jednotlivých aktérů (v prvé řadě Harrachova zpovědníka, kapucína Magniho) na průběh sporu, relativizuje současně význam osobnostního prvku pro vzplanutí velkého konfliktu, neboť soudí, ze Hanách, a jeho rádcové pouze vstoupili do hry, jež byla rozehrána krátce před jeho příjezdem jednak Loheliovým protestem října 1622 proti odnětí titulu kancléře univerzity a práva na knižní cenzuru, jednak protestem františkánů a dominikánů proti svěření Karlova učení jezuitům (s.86n.).
[5] THOMAS WINKELBAUER, Notiz zur Frage: Gab es um die Mitte des 17. Jabrbunderts am Kaiserkof eine „tschechische" bzw. „böhmische Partei"?, in: Kontakte und Konflikte. Böhmen, Mähren und Österreich: Aspekte eines Jahrtausends gemeinsamer Geschichte, (ed.) Thomas Winkelbauer, Waidhofen an der Thaya 1993, s. 197-202.
[6] Srov. ALESSANDRO CATALANO, Příběh jednoho mýtu. Bernard Ignác z Martinic - Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachů - Jezuité, in: Slánské rozhovory 2005. Itálie, (edd.) Dana Přibylová, Vladimír Přibyl, Slaný 2006, s. 25-34.
[7] Údajný návrh císaře Matyáše, aby byl Karel z Harrachů jmenován do tajné jako reprezentant rakouského domu (1616), a údajné jmenování Karla z Harrachu nejvyšším hofmistrem císaře, s. 13; údajná cesta Linharta Karla z Harrachu k řezenské korunovaci (1627), s. \15.
[8] SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Velkostatek Jindřichův Hradec, i.č. 85, sign. IIIKb, fol. 19b, 23b.
[9] Recenzent je zároveň překladatelem knihy, jež vyšla pod názvem Zápas o svědomí Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách, Praha 2008.

Historické pojednání k českým dějinám, sepsané zahraničním bohemistou a historikem, které staví do středu svého pohledu jednu historickou osobnost a má přitom širší ambice než biografické, může přinést nevšední a přínosné pohledy, na druhé straně však musí čelit dvěma nebezpečím. Prvním problémem může být sám pohled z vnějšku. Zahraniční badatel, byt' seznámený s domácí historiografií, mívá svá omezení, mnohdy není s to zvládnout ani reprezentativní část domácí produkce ke svému tématu. Druhým nebezpečím pak je charakter každé práce, která má ambice sledovat širší problematiku prostřednictvím jedné osobnosti. Tato díla mohou snadno sklouznout do prostého životopisu.

Hned úvodem je třeba konstatovat, že Alessandro Catalano se oběma úskalím dokázal úspěšně vyhnout a v českém překladu svého italského spisu předložil skutečně pozoruhodné dílo. Jeho dobrá znalost češtiny a obeznámenost s českou historiografickou literaturou mu umožnily přistupovat k tématu skutečně se zřetelem na vše podstatné, co u nás bylo k jeho problematice během posledního zhruba století a půl sepsáno. Koncepce knihy pak dokázala velmi zajímavě skloubit život osobnosti s vylíčením rekatolizace, přičemž o klasickou biografii rozhodně nejde.

Pramenná základna Catalanova výzkumu je velmi široká. Hlavním pramenem (a jistě i základním impulsem, který již řadu let vede autora k systematickému odbornému zájmu o kardinála Harracha) jsou tzv. Harrachovy deníky, přesněji denní zápisky, [1] které nabízejí dosud prakticky nepoužitý úhel pohledu na řadu tematických okruhů kardinálova života - více či méně seznamují s takovými tématy, jako jsou Harrachova politická jednání i společenské kontakty, jeho každodennost, sebereprezentace apod. Vedle tohoto hojně využitého pramene však Catalano provedl náročný výzkum v řadě archivů domácích (kupř. v Praze, Jindřichově Hradci, v Brně) i zahraničních (Vídeň, Řím). Dále mu posloužilo i značné množství starých tisků a pramenných edic. Autor v celém díle zůstává věrný své zásadě z předmluvy (s. 16) - bez návratu do archivů a nového čtení pramenů nemá příliš smysl se protireformací v Čechách zabývat. V tomto tvrzeni je jednak odmítnutí ideologických či konfesijních spekulací, ale současně i vědomí, zeje třeba smýt staré nánosy frází a mýtů, které se na rekatolizační tematice v českých pobělohorských dějinách usadily. Skutečnost, že do vydání Catalanovy knihy existovala pouze jedna jediná monografie o Harrachovi od Františka Krásla z roku 1886, [3] trochu pudí ke srovnávání obou děl. V podstatě jsou ale nesrovnatelná. Již ona 122 léta, která je dělí. naznačují, že z metodologického hlediska jde o díla dvou různých světů, nehledě na Kráslovu nepokrytou snahu za každou cenu oslavit jak samého Harracha, tak i vše katolické. Propastným rozdílem mezi oběma „Harrachy" a tedy i hlavním důvodem jejich nesrovnatelnosti je však podle mého názoru především kontext pohledu na kardinála. Krásl podává v první radě Harrachův životopis a na jeho pozadí nabízí poměrně mechanický popis rekatolizace, především jejího průběhu a výsledků za kardinálova života. Současný italský badatel pracuje s Harrachem jinak, těžištěm knihy je politické zázemí procesu pobělohorské rekatolizace, jejíž koncepte jsou pro autora mnohem významnější než vlastní průběh. Kardinálův život pak není samostatným či zvláště vyčleněným tématem práce, mnohem spíše slouží jako jakýsi objektiv, přes který autor na svou problematiku nazírá.

Catalanova kniha je stavěna důsledně chronologicky, na počátku ovšem seznamuje s prostředím, do něhož mladý arcibiskup nastoupí a v němž se pak odehraje jeho životní příběh (autor se při té příležitosti pokusil o stručnou sumarizaci vývoje postaveni českých zemí v rámci habsburské monarchie). Dále úvodní pasáže líčí Harrachovo rodové zázemí a konečně informují o budování církevní kariéry mladého druhorozeného šlechtice v římském prostředí, a to s dobrou znalostí sítě osobních kontaktů harrachovského rodu. K úvodnímu zmapování prostoru patří ještě vylíčení stavovského povstání a prvních pobělohorských let. Pak již následuje I larrachův pří¬chod do Prahy a jeho více než čtyřicetileté působení na pražském arcibiskupském stolci.

Jak již bylo zmíněno, rekatolizace, která je vedle Harracha hlavním tématem knihy, je sledována především z hlediska svého utvářeni ve vysokých patrech státní správy a politiky. Jde tedy o rovinu koncepci, názorů a plánů, autor nenabízí pohled na její praktické provádění, nezabývá se dopady celého procesu na náboženské prožívání pobělohorských generaci, nýbrž detailně ukazuje, jak se o jednotlivých krocích vedoucích k proměně víry většiny obyvatelstva v Čechách rozhodovalo. Catalanova kniha podává nesmírně poutavý pohled do praktické politiky 17. století, zvláště do komplikovaných a proměnlivých vztahů mezi významnými aktéry nábožensko-politického zápasu ve střední Evropě mezi císařským dvorem a papežskou kurii. Ale také podrobně ukazuje složitost ve vztazích uvnitř katolické církve.

Alessandro Catalano se snažil své dílo velmi těsně provázat s prameny, citace z nich, často dost obšírné, dokládají, doplňují či jen ilustrují jeho jednotlivá tvrzení. Tento přístup nese kromě výhody, jímž je nesporné „zautentičtění" autorského textu, i nevýhodu - do jisté míry to brání plynulosti čtení, narušuje čtenářovu pozornost. Zde nemám ani tak na mysli odborníky (ti jsou, nebo by alespoň měli být zvyklí na složitěji konstruované texty), ale musíme mít na paměti, že kniha již svým vydáním v renomovaném Nakladatelství Lidové noviny, v ediční řadě Česká historie, cílí na podstatně širší okruh uživatelů - na poučené laiky, na neprofesionál ní zájemce o dějiny. A pro ně je Catalanova práce jistě náročným textem, nejen kvůli onomu přetíženi pramennými citacemi, nýbrž, vůbec vzhledem k zahlcení množstvím informaci, jež někdy nemohou být blíže vysvětleny nebo uvedeny do celkového kontextu (kupříkladu informace o dění v prostředí římské společnosti a papežské kurie).

Laickým čtenářům, ale jistě i odborníkům, však na druhé straně vychází vstříc velmi kvalitní překlad původního italského textu od Petra Mali, který jako historik zkoumající šlechtickou společnost habsburské monarchie a zabývající se též některými aspekty náboženského života 17. století dokázal text přeložit srozumitelně, historicky správně a až na několik drobných poklesků také čtivě. K jazyku se ovšem váže má výhrada terminologická v práci se primárně užívá termín protireformace, což by mělo být zdůvodněno či vysvětleno.

Catalanův Zápas o svědomí lze zkoumat a rozebírat z mnoha úhlů, je to v podstatě více vrstevnatý text, jenž sice neopouští chronologický pořádek, ale nabízí množství témat - od téměř detailního pohledu na politickou a náboženskou činnost vysoce postaveného preláta přes řadu informaci o aristokratickém prostředí habsburské monarchie, o vztazích mezi Římem, Vídní a Prahou, dále přes vývoj katolické církevní organizace v Čechách až po poutavé líčeni vnitrocirkevních zápasů o politický vliv a o podobu rekatolizace v Čechách. My na tuto knihu ovšem zkusíme krátce pohlédnout s otázkou, co vlastně přináší českému dějepisectví.