Téma „L´Italia e la letteratura del Barocco ceco“ je téma nesnadné. Nesnáze vyvstávají badateli, který se chce pokusit podati obraz těchto literárněhistorických vztahů, jak na straně italské, tak na straně české. V Itálii bylo dosud velmi málo pozornosti věnováno italské literární expanzi – specielně pak literární expanzi italského baroka, které až donedávna bylo považováno za dobu úpadku italského ducha, končící neslavně slavnou periodu italského rinascimenta. A v Čechách bylo údobí barokní od časů osvícenských a zejména pod vlivem politických zápasů 19. století, obracejících se proti vládě a monarchii rodu habsbursko-lotrinského, přímo dobou „Temna“ – podle názvu známého románu Aloise Jiráska, toto údobí barvitě líčícího. Barok byl tu ztotožňován s cizí nadvládou v zemi, uvedenou porážkou českého stavovského odboje na Bílé hoře 1620, s násilnou protireformací, prováděnou v českých zemích po tomto vítězství absolutní moci panovnické, i dokonce s širokým nástupem germanizace u nás po skončení třicetileté války a pak v 18. století. Badatel, který se odvážil nezaujatého pohledu na toto údobí a jeho literární produkci, byl označován – a to ještě v minulém desítiletí – za zrádce věci národní, za zaprodance, vychvalujícího dobu reakce a cizí nadvlády. Teprve v poslední době pozvolna oživuje znovu úsilí, které na sklonku let dvacátých a třicátých našeho věku se pokoušelo v pracích Josefa Vašici, Václava Černého, Viléma Bitnara a jiných (také mých) proniknout k lepšímu poznání literárního odkazu českého 17. a 18. století (1600–1800), vymezujících zhruba v našem písemnictví český barok. Ale toto úsilí bude ještě dlouho nepochybně nuceno zápasit s problémy základními, především s problémem barokních textů, jež z největší části zůstávají dosud pokryty prachem zapomenutí v starých knihovnách, ale i s nedostatečným zakreslením literárních útvarů této doby, z nichž doposud jen barokní lyrika, barokní legenda, barokní kazatelství a barokní divadlo, hlavně lidové, byly podrobeny poněkud podrobnějšímu průzkumu, a konečně i s neprobádanou strukturou literárního jazyka, měnícího se v baroku velmi živě pod dotekem hovorové řeči širokých vrstev lidových a prostupovaného novými prvky z jazyků cizích, které pronikaly výrazněji do českého prostředí. Otázku konexí českého písemnictví barokního s literaturami cizími – v tom také s literaturou italskou – nebude možno zatím řešit ve větší šíři – tak jako je zkoumána např. při literatuře českého romantismu, literatuře let devadesátých, literatuře po první světové válce a jiných údobích české literatury.
Je proto pochopitelno, že naše téma „L´Italia e la letteratura del Barocco ceco“ se marně bude ohlížet po nějaké vydatnější opoře v dosavadním bádání, týkajícím se české literární a vůbec kulturní historie. Ani velmi svědomitá kniha Artura Cronii Čechy v dějinách italské kultury (1936) nemohla zaznamenati nějakou práci, která by shrnula výrazy pozornosti upjaté v 17. a 18. století v českých zemích k Itálii a byla protějškem ke Croniovu pečlivému inventáři projevů zájmu o české země na straně italské. A přece jde o téma velice zajímavé – a to nejen pro toho, kdo se stará o minulost a o česko-italské styky v dřívějších dobách, ale i pro člověka, který pohlíží na dnešní duchovou situaci a v jejím rámci chce porozumět vztahům mezi mým domovem a Itálií. V interview, který otiskly nedávno Literární noviny s profesorem A. Ripellinem, poukázal Ripellino na vztahy, spojující český barok s Vladimírem Holanem, jehož básně uvedl ve svém překladu úspěšně do Itálie, a prohlásil, že v těchto vztazích je patrně i vysvětlení, proč poezie Holanova – dosud z nejavantgardnějších v české literatuře – jeho italské publikum tak zaujala. Je to samozřejmě cosi spíše tušeného než jasně doloženého, ale ukazuje to dosti zřetelně, jak se otázka italsko-českých literárních vztahů v době barokní zakrojuje i do otázek velmi živých.

Il tema “l’Italia e la letteratura del barocco ceco” non è facile da affrontare. Con molta difficoltà gli studiosi, sia italiani che cechi, si avventurano sul terreno di questi rapporti storico-letterari. In Italia fino ad oggi non è stata analizzata con sufficiente profondità l’espansione della letteratura italiana nel barocco, considerato ancora qualche tempo addietro un periodo di decadimento dello spirito italiano, che conclude ingloriosamente il glorioso rinascimento della penisola. In Boemia l’epoca del barocco, prendendo inizio dall’illuminismo e soprattutto per influenza delle lotte politiche del XIX secolo contro il potere monarchico degli Asburgo-Lorena, fu identificata con l’epoca dell'oscurantismo, descritto così efficacemente nell'omonimo romanzo di Alois Jirásek). Il barocco veniva identificato con l’egemonia straniera, seguita alla repressione della rivolta dei nobili cechi sul Monte bianco nel 1620, con la controriforma forzatamente instaurata nelle terre ceche dopo la vittoria del potere assoluto e con l’intensa germanizzazione del nostro paese dopo la guerra dei Trent’anni e, più tardi, nel XVIII secolo. Lo studioso che avesse cercato ancor dieci anni fa di fare un quadro obiettivo di questo periodo, pubblicando qualche lavoro letterario, sarebbe stato accusato di essere un traditore del popolo, un venduto, un nostalgico dell’età reazionaria e del potere straniero. Solo in quest’ultimo periodo si nota un risveglio di quello slancio che negli anni Venti e Trenta del nostro secolo aveva dato l’impulso, attraverso i lavori di Josef Vašica, Václav Černý, Vilém Bitnar e altri (compresi i miei), ad uno studio approfondito sull’eredità letteraria ceca dei secoli XVII e XVIII (1600-1800), che delimitano nella nostra letteratura il barocco ceco. Tuttavia questo nuovo slancio per lungo tempo ancora sarà costretto a superare problemi fondamentali e soprattutto il problema dei testi barocchi che sono in gran parte dimenticati nelle antiche biblioteche e anche la descrizione imprecisa degli aspetti della letteratura di questo periodo, di cui finora soltanto la lirica, la leggenda, l’omiletica e il teatro (particolarmente quello popolare), sono stati sottoposti a minute ricerche, e della lingua letteraria non ancora analizzata, che nel barocco si trasforma molto rapidamente sotto l’influenza del linguaggio parlato dai più larghi strati popolari e dell’infiltrazione di nuovi elementi stranieri nella società ceca. Per ora non si può ancora risolvere il problema della connessione della letteratura ceca barocca con quelle straniere, e quindi anche con quella italiana, come invece è stato fatto nei confronti della letteratura ceca del romanticismo, degli anni Novanta, del periodo posteriore alla Prima guerra mondiale e di altri periodi.
Quindi è comprensibile che il tema “l’Italia e la letteratura del barocco ceco” non potrà trovare un solido punto di riferimento negli attuali studi di ricerca sulla storia della letteratura e della cultura ceca. Nemmeno la profonda monografia di Arturo Cronia, Čech v djinách italské kultury (del 1936) è stata in grado di segnalare un’opera capace di riassumere tutte le manifestazioni di quell’attenzione che i cechi rivolsero all’Italia nei secoli XVII e XVIII, da contrapporsi alla minuziosa descrizione del Cronia stesso sulle espressioni di interesse degli italiani nei confronti della Boemia. Eppure questo è un tema molto attraente, non solo per lo storico che analizza le varie forme di contatto italo-ceche dei periodi passati, ma anche per colui che si occupa della situazione intellettuale odierna e si propone di comprendere i legami che intercorrono tra il mio paese e l’Italia. Nell’intervista pubblicata tempo fa su Literární noviny, il prof. A.M. Ripellino cita i rapporti che si erano stabiliti tra il barocco boemo e Vladimír Holan, le cui poesie da questi tradotte sono state pubblicate in Italia, e dichiara che appunto in questi rapporti va ricercato l'interesse che le poesie di Holan, considerate fino a oggi le più d'avanguardia della letteratura ceca, hanno saputo destare nel lettore italiano, mostra chiaramente che il problema dei rapporti italo-cechi nella letteratura del barocco tocca questioni molto vive.